Ran

První polovina naprosto perfektní ukázka gradace a variace na známý motiv "sůl nad zlato". Po starcově zešílení se to ale mění ve zmatenou nikam nemířící změť. Ke žluté a červené armádě přibývá modrá, bílá, černá. Nevím, kdo stojí na čí straně a proč, jakou moc má vlastně intrikující "švagrová" a co se děje. Stejně tak je podivné, že Akirův film z osmdesátých let vypadá úplně stejně jako ten ze čtyřicátých - proběhl u něj nějaký posun? Nevím - jsem zatím na začátku jeho filmografie a jsem zvědavý, co dál. (01.05.2011)

Co diváka na Kurosawově zpracování shakespearovského Krále Leara zaujme na první pohled nejvíc, je užití barevného materiálu, které ještě podtrhuje ornamentálnost a estetičnost japonské kultury. Zasazení do prostředí feudálního Japonska je zajímavé například v barevném rozlišení tří synů, které jednak usnadňuje divákovu orientaci v ději, postavách a soupeřících stranách a jednak ozvláštňuje bojové scény, které díky tradici válečných praporů působí mnohem více estetizujícím dojmem než jejich evropské ekvivalenty. Prostředí také rozšiřuje některé motivace: šílenství Hidetoreky je v souvislosti s nemožností spáchat seppuku a zachránit si tak poslední zbytky cti ještě pochopitelnější, konfrontace s jeho starými hříchy zase rozvíjí myšlenky o jakýchsi božích mlýnech a relativizují kladnost starého vůdce. K lidství je film překvapivě skeptický, což se nejvíc projevuje v samotném závěru a promluvě o plačících bozích (ty mají zřejmě reflektovat také časté průstřihy na oblaka, které dokreslují náladu právě probíhajícího děje) a lidech, kteří si myslí, že jim zabíjení přinese štěstí. Nejvíce působivá je však poslední scéna, kdy slepému flétnistovi spadne do propasti náboženská malba, bohové opustí krajinu a Kurosawa pro mě snad poprvé neprojeví v závěru filmu ani záblesk naděje. (13.06.2011)

Kurosawa opět nezklamal a opět jsem mohl vidět film s přepálenou stopáží a nudným dějem. Naštěstí Ran je snesitelnější než Rašamon. Ve filmu můžete vidět dobré herecké výkony a slušnou výpravu a to hlavně ke konci snímků. Naivně jsem doufal, že se dočkám trošku více bitev. Bohužel k vidění je jen jedna a to závěrečná. (07.12.2010)

Což o to, 100 minut sledovat postupný rozklad zombie Hidetory mě bavilo, ale to by to nebyl Kurosawa, kdyby se nepokusil o nějakou zbytečně dlouhou scénou. Stejně jako v Krvavém trůnu to pro mě byl pohyb armády. Tentokrát vojáci alespoň nebloudili v mlze a proháněli se viditelně po dvorku pevnosti. Co mi ale přišlo fantastické, byly snad všechny rozhovory. Těch tam tedy na 160 minut bylo málo, ale opravdu stáli za to. Ať už pletichaření mocných, nebo šaškovo filozofování, tohle jsem si opravdu užil a zase se o něco víc těším na další Kurosawovi filmy. (23.12.2009)

Sentimentálně se přiznám, že jsem hodně dlouho neviděl něco tak krásného. Kombinace obrazu, zvuku a hudby je vykrystalizována do nejmenších detailu a i přes maličké vady na kráse je zde vidět práce odvedená s láskou. A to jak Kurosawa vykreslil císařovo postupné šílenství je stejně geniální jako v Musorgského B.Godunovovi. (24.02.2009)