Ran

Co diváka na Kurosawově zpracování shakespearovského Krále Leara zaujme na první pohled nejvíc, je užití barevného materiálu, které ještě podtrhuje ornamentálnost a estetičnost japonské kultury. Zasazení do prostředí feudálního Japonska je zajímavé například v barevném rozlišení tří synů, které jednak usnadňuje divákovu orientaci v ději, postavách a soupeřících stranách a jednak ozvláštňuje bojové scény, které díky tradici válečných praporů působí mnohem více estetizujícím dojmem než jejich evropské ekvivalenty. Prostředí také rozšiřuje některé motivace: šílenství Hidetoreky je v souvislosti s nemožností spáchat seppuku a zachránit si tak poslední zbytky cti ještě pochopitelnější, konfrontace s jeho starými hříchy zase rozvíjí myšlenky o jakýchsi božích mlýnech a relativizují kladnost starého vůdce. K lidství je film překvapivě skeptický, což se nejvíc projevuje v samotném závěru a promluvě o plačících bozích (ty mají zřejmě reflektovat také časté průstřihy na oblaka, které dokreslují náladu právě probíhajícího děje) a lidech, kteří si myslí, že jim zabíjení přinese štěstí. Nejvíce působivá je však poslední scéna, kdy slepému flétnistovi spadne do propasti náboženská malba, bohové opustí krajinu a Kurosawa pro mě snad poprvé neprojeví v závěru filmu ani záblesk naděje. (13.06.2011)

Asijská kultura mi obvykle moc nesedí. Ale i když to vypadalo, že i tady pro mě bude ta (byť minimalní stylizace) problém, nakonec se to díky univerzálním tématům ze Shakespearova dramatu  jako souboj dobra a zla, prozření a cesta k pokání  dalo bez problémů vydržet a i ňouma a snílek se snad trochu chytl na intelektuálno. Kurosawa překládá  epickou i komorní tragédii. Nejsilnější momenty jsou, když se otec postupně dostává do šílenství a začíná se omlouvat. Paradoxní je vývoj vztahu mezi ním a šaškem, kdy je ten první pro toho druhého zprvu blázen, ale jen do určité doby, než se vše obrátí. A na konci toho všeho zbyde možná jenom jeden slepý chudák se svou píšťálou...Viděno v kině. Jako néééé, že bych si to plánoval pustit se slzou v oku znovu, ale  musím poděkovat Filmovému klubu za tip. (26.10.2023)

"Men prefer sorrow over joy... suffering over peace!" Jeden z nejlepsich filmu Akira Kurosawy, ktery potvrzuje, ze jeho pozdni (barevna) tvorba patri k jeho vrcholu (viz. dalsi jeho klenot Dersu Uzala). Zatimco v jeho nejvyhypeovanejsich kouscich jako Sedm samuraju mate v tom cernobilem feudalnim chaosu radost, kdyz vubec rozpoznate ve stejne vypadajicich charakterech jednoho od druheho, zde Kurosawa vyuziva barvy nejen k nadhernym vizualnim kompozicim (to intro byla mnamka), ale prave take k xkrat vetsi prehlednosti (pokud by tenhle film byl v black & white modu, tak se totalne nechytate). Uz na zacatku filmu se urci barvy kimon jednotlivych lordu a podle toho jsou potom zbarvene i cele jejich armady, takze mate dokonaly prehled co se deje a muzete si plne vychutnat epicke a grandiozni bitvy, ktere automaticky zacnou evokovat Shogun - Total War (Ran byla direktni inspirace pro toto lahudkove strategicke dilo). Cely film pusobi diky prokladani poetickych hlasek jak dukladne filozoficky, tak umelecky. Ke vsemu vyborna hudba, ktera sice hraje malokdy, ale kdyz se rozezni, zacnou se dit divy - bezzvukova sekvence dobyvani a destrukce hradu podporena prave pouze osudovou orchestralni hudbou pusobi neskutecne silne! Pokud stejne jako ja nesnasite klasickeho nudneho ubozaka jmenem Shakespear, doporucuji si radsi vychutnat tuhle jeho volnou japonskou variaci. Maximalni hodnoceni to nedostane jen tesne a to kvuli obcasne zbytecne rozvleklosti a natahovanosti, ktera je ale pro Kurosawu naprosto typicka. "Man is born crying. When he has cried enough, he dies." 8/10 (09.05.2010)

Kurosawa je skvělý vypravěč, ale ne už tak skvělý psycholog. Alespoň takhle na mě jeho filmy působí, zda je to způsobeno rozdílnou národnostní mentalitou režiséra netuším. "Ran" má bohužel opravdu dlouhou stopáž na to, jaký se v něm odehrává příběh, ale to je asi tak jediná výtka, protože s dvou hodinovou stopáži by se jednalo skoro až o příběhem nadupaný samurajský film. Mimo to sílenství Hidetora je vynikající a stejně tak závěrečná bitva dokázala moji pozornost opravdu probudit. Nemám v Kurosawových filmech takové srovnání, ale Ran bude patřit mezi ty více divácky přívětivé, narozdíl třeba od Rašomona. (12.09.2014)

První setkání s Kurosawou. Ano, něco takového jsem čekal. Výpravné, pomalé, dobře zahrané. Kurosawa je podobně jako třeba Leone mistr obrazové kompozice. Ovšem to, co tady psal např. Tsunami X a Kaka...na tom něco je. Tragický příběh, postavy hodně mluví ( až umělecky ), ale je to trochu strnulé, příliš konzervativní. Žádné spontánní výlevy emocí, všechno to je jakoby připravené, naplánované. Ale pár silných emocionálních scén tu je ( Hidetora trhá květiny, Hidetora chce do hrobu ). Kostýmy, masky a herectví "velkého pána" Hidetory se mi především ve druhé polovině ohromně líbilo. Jeho šílenství bylo velmi působivé. A taky ta hudba... (11.04.2005)