Srpnová rapsodie

Predposledný Kurosawov film pojednáva o následkov dopadu jadrovej bomby na jedno z dvoch japonských miest. O tom, že to nie je iba historická udalosť, na ktorú sa ľahko zabudne v spleti ostatných historických či pritomných udalostí, ale že je to memento, ktoré v časti spoločnosti stále zanecháva hlbokú brázdu, tu vykreslené dosť sentimentálne. Všetko porozprávané tak, aby to bolo bližšie (japonskej) mládeži, čo z neho číní film skôr rodinného charakteru. Týka sa to aj dialógov, ktoré treba prekusnúť. Obsadenie Gereho bolo podľa mňa zbytočné, pôsobilo veľmi umelo až nútene...proste nesedel mi v snímku. Nielen jeho postava, ale aj jeho dialógy pôsobili umelo. Pôsobili, ako by sami Japonci chceli počuť Američana takéto slová hovoriť, nie že by ich nejaký Američan bol schopný vysloviť. Chválim ale, že nebol nadabovaný, ale že sa musel japonské texty foneticky naučiť. (15.04.2016)

Uvědomíme-li si, že film točil stárnoucí režisér na konci své životní cesty jako dílo, určené především pro japonského diváka a to - jak se zdá - se zvláštním důrazem na diváka dětského, pro nějž se půstoletí staré, jakkoliv tragické události mění v omšelý historický fakt, jeden z mnoha, které dláždí historickou paměť, pochopíme snáze zlomovou poetiku filmu, který chce být - a také je - filmem současným. Rafinovaná kompozice obtížně sdělitelných filozofujících pravd je halena do napohled idylického dětského pohledu bezkonfliktního světa, v němž naplno svítí slunce, pučí a sílí rostliny a lidé jsou k sobě milí a hodní. Protože o japonském vyrovnávání se s druhou světovou válkou - podle všeho ještě těžším a obtížnějším než je to německé - víme pramálo, ne vždy rozumíme babiččiným reakcím i nesnadnosti, s jakou hledá vztah k sourozenci, o jehož existenci a autenticitě má v nejlepším případě mlhavé pojetí. Idyličnost většiny děje RAPSÓDIE, vystupňovaná příjezdem míšeneckého synovce a bratrance ze vzdálených Havajských ostrovů, se láme do tradiční režisérovy poetiky v závěru filmu náhlou zprávou o nečekaném sourozencově skonu na Havaji. Skutečnost, že Kurosawa při této příležitosti jakoby náhodou nahlíží za vějškovou fasádu přeslušnělé japonské etikety, aby za ní odhalil běžné lidské ctnosti i nectnosti, může být pro Evropana zvláště inspirující. Jakkoliv je pravda, že film je svým pohledem pro nás na druhé straně planety srozumitelný jen s největším vynaložením pozornosti a dostupných - velmi nečetných - znalostí o japonské společnosti, o jaderné - atypicky nagasakské, méně zmiňované - apkalypse vypovídá mnoho. Země, jejíž bilance je zatížena nepředstavitelným množstvím válečných zločinů, se výbuchy jaderných bomb pro většinu světového veřejného mínění stala vlastně obětí bestiálních válečných hrůz. To, že právě tato fakta a právě tyto souvislosti dokázal ve svém přesposledním filmu japonský velikán podat dětsky bezprostředním - a současně také věcně nemilosrdným -pohledem, nesporné kvality tohoto mimořádně zajímavého díla jen dále násobí a prohlubuje. (25.06.2009)

Je až překvapivé, s jakým nadhledem dokáže Kurosawa vyprávět tento příběh, jehož nosníkem jsou události v Nagasaki z roku 1945. Neodsuzuje, ba naopak nastavuje zrcadlo japonské společnosti - zrcadlo je sice kritické, ale ukazuje na japonské společnosti to dobré (děti, které mají zájem), ale i "zlé" (vypočítavost jejich rodičů, kteří raději zatají skon otce při onom osudovém dni, než aby riskovali, že se s nimi jejich bohatý vzdálený příbuzný nebude bavit). Velmi mě zaujala i role Richarda Gerea - zajímalo by mě, zda pro něj byla čest pracovat s Kurosawou, či jestli se jednalo o normální nabídku, kterou prostě přijal. I přes pachuť patosu, která jde místy cítit, nelze než tento snímek ohodnotit velmi kladně.. je třeba si uvědomit, že Japonci jsou zkrátka jiní a jejich kultura také. (26.04.2011)

Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád. (19.10.2003)

Srpnová rapsodie je jeden z těch slabších filnů od tohoto japonského režisérského giganta. Asi přeci jen mu více sluší velké produkce. Srpnová rapsodie je malý příběh, který sice na začátku slibuje téma vyrovnávání se z atomovou bombou, ale v průběhu se ukáže, že není dost chytlavý. Pro mě je nejsilnějším okamžikem filmu scéna, kdy děti stojí u bombou zdeformované prolízačky. Tento památník totž mluví za vše. Dalším problematickým faktem je, že jakkoliv se neztotožňuji s americkou zahraniční politikou, svžení atomových bomb považuji z správné a jediné možné řešení, byť ohavné. Richard Geere mi zde přijde tak nějak nadbytečný až trapný. Naopak vyzdvihnout musím překrásnou kameru, jako snad u všech Kurosawových filmů. (09.03.2009)