Světlo jeho očí

Přeslazená červená knihovna není zrovna moje parketa. Ale jednu hvězdu musím dát za, jako vždy a všude, perfektně profesionální, a přitom naprosto přirozenou Růženu Šlemrovou, která to tu rozsvítila hned v úvodu svojí nádhernou a odvážnou průhlednou róbou, že měl Dohnal při pohledu na její poprsí očividně problém, aby nevypadl z role. Kabátovou nemusím, působí na mě vždy a všude velice chladně a odtažitě...Dílko  vskutku nevalné hodnoty. (12.08.2022)

tak to bylo hodně dlouhých 85 minut. Nechápu, jak tenhle film mohl udělat Nancy Rubensovou, která aspiruje na nevětší prvorepublikové filmové dámské dřevo a její Eliška zde zdatně konkuruje Bulíčkovi z Velblouda (uchem jehly). (Snad získala pozornost tou odvážnou scénou v koupelně?). Dohnal je také tragický, Šlemrová i Trégl hrají to, co už mnohokrát jinde. Od zapomenutí film chrání pouze skutečnost, že se stal příležitostí pro Zitu Kabátovou. (11.11.2020)

Červenoknižním odpadem se brodící autorsky nesourodý scénář nedává nenápadité a až příliš odvozené nepůvodní režii ani hercům mnoho šancí k vyniknutí. Podstatná část děje i obsahu zrovna zvoní hluchotou a jalovostí. Na druhou stranu má film i svá silná místa a znamenité výkony (Jiří Steimar a snad ještě více začínající Zita Kabátová, už tehdy uchvacující lepostí své vyvážené a kultivovaně sebevědomé elegance a noblesy; o něco slabší se mi tu zdála jinak tradičně dobrá Růžena Šlemrová). Za zmínku stojí i zachycení Dvorského MELODY BOYS v jejich plném rozmachu a nejvlastnější koncertní činnosti. Z červenoknižního záběru vybočuje i zmínka o propouštění (v republice stále nepříjemně přetrvávala hospodářská krize). Film byl natáčen s nespornou ambiciózností; přes relativní diváckou úspěšnost však muselo už tehdy být zřejmé, že tyto ambice ve svém výsledném tvaru byly víc než nadsazené. (16.10.2008)

Sentimentální prvorepubliková limonáda podle červené knihovny odpovídá naivním příběhem, noblesní výpravou i příjemnou hudbou, době svého vzniku. Věřím, že tehdejší divačky, stejně jako moje maminka, která mi o filmu velmi procítěně vyprávěla, nosily do biografu kapesníčky a tento dojemný příběh si užívaly. Vezmeme-li v úvahu, že kino bylo tehdy jediným místem, kde se dalo chodit za filmovou kulturou a zohledníme stáří snímku, tak tvrdá kritika při hodnocení podle dnešních měřítek není na místě. Je příjemné dívat se na staré herce, i když jejich výkony jsou takové patetické, čemuž se s ohledem na scénář není co divit. Příběh není až tak zastaralý. I dnešní vypočítavé ženy obletují bohaté muže, a při prvních problémech zdravotních či finančních, je opouštějí. Je to prostě 77 let starý romantický slaďák s poněkud slabší realizací. (22.04.2013)

Kýč jak bič. Uragán konzumní literární komerce, jakým je bezpochyby i stejnojmenný román Maryny Radoměrské, vtrhl na filmová plátna se vší bezpříkladnou zuřivostí a lstivostí, že z toho i těm nejmírnějším kritikům musela vzkypět krev. Mnohem smířlivější postoj ovšem zaujali diváci, v tomto případě spíše divačky, které se mohly v zešeřelých kinosálech nad podobnými příběhy dosyta vyplakat. Dnes, po bezmála pětasedmdesáti letech, je love story obětavé ošetřovatelky a zámožného mladého gentlemana, který se vlastní prostoduchostí připraví o zrak, dávno mrtvou záležitostí. Přesto by nebylo zcela spravedlivé tenhle podřadný film kategoricky odvrhnout jako naprostou šmíru, už proto, že z estetického hlediska (přepychové interiéry, nad nimiž i mnohý současný designista zajásá, anebo přehlídka dobové pánské i ženské módy, za niž budou vděčné mnohé retrosalony) není v zásadě co vytknout. (04.10.2008)