Cesty slávy

Válka není vůl a žádná Hlava 22 neexistuje, jen zrůdnost odlidštění válečného stroje na smrt, a zaslepená ambicioznost, která zůstane v místech které opustí humanismus. Doslovnost v minimalisticky úsporně podaném příběhu tu zprvu působí trochu zastarale, Kubrick nabírá na síle postupně, a jeho pravé schopnosti podat nejen morální apel v soudním dramatu, ale i hlubší emotivnost válečným extremismem nabourané psychiky lidí, projeví až úplně poslední scéně. Která pak ale působí o to silněji. 8/10 (26.03.2016)

Tenhle film, jsem viděl až po všech slavnějších Kubrickovo dílech. Jelikož jsem o něm neslyšel, moc jsem nečekal. Ale ono je to geniální. Opravdu klobouk dolů. Příběh je zcela strhující, výkony herců excelentní a kamera je úžasná. Takový silně protiválečný film natočit už v orce 57, mnoho let před Četou a MASHEM je úctyhodné. Prý byl ve Francii zakázán. No, co géniové bývají většinou pochopeni až dalšími generacemi. (07.12.2004)

Kubrick měl za sebou již jeden velmi dobrý a dva slušné filmy, Stezky slávy jsou jeho prvním kusem hraničícím s genialitou. Na pro Stanleyho netypicky malém prostoru se daří navodit slušné množství závažných emocí a úchvatné záběry se skvěle mísí s trefnými a přesnými dialogy. Kirk Douglas samozřejmě zastává svou roli lépe, než by mohl kdokoliv další. (06.12.2009)

Už samo téma je silné, dramatické a ve scénáři zrealizované bez zbytečných kliček a možná s až příliš výslovným patosem spravedlnosti v některých momentech (nicméně nepopírám, že mě v tomto ohledu mohl ovlivnit strašidelný český dabing). Vzhledem k době a zemi původu by jistě mohlo působit tezovitě a strnule, jenže Kubrickova realizace je virtuózní. Od úvodního navození atmosféry zákopů (dokonalé průjězdy kamery i práce s kompozicí), přes bojové sekvence až po stěžejní část – soudní proces se třemi náhodně vybranými zbabělci. Drama sporu mezi velícím právníkem (Kirk Douglas) a ctižádostí zešílevšího generála Mireaua (George Macready) i gerontofilním sadismem generála Broularda (Adolphe Menjou) vede Kubrick úsečně, občas překvapí výborně zvoleným záběrem (soudní proces s polodetaily), nijak nevydírá diváka, ale předhazuje mu syrovou žalobu armády, nesmyslnost glorioly důstojníků-bohů a zoufalství bezmoci běžných vojínů, které mašinérie vlastní armády semlela. Přesto Stezky slávy končí netuctovým zdůrazněním humanity, které na mě svou jednoduchostí zapůsobilo opravdu mocně. Na dobu vzniku se jedná o film nadčasový, o drama provedené tím nejbrilantnějším způsobem, o drama sdílné, nepřikrášlované a strhující. (17.01.2007)

Výborné protiválečné drama a první Kubrickovo mistrovské dílo, pojednávající o armádním vedení, které neváhá ve zmanipulovaném procesu obětovat životy vlastních vojáků pro jejich domnělou zbabělost a ukazujíce tak smutnou pravdu, že mezi vlastními generály, sedícími v bezpečí s dalekohledem v ruce bývá více špatnosti než mezi nepřátelskými vojáky. Film je to nízkorozpočtový, bez velkolepých bitevních scén, a to je jen dobře, protože v komorním konverzačním dramatu vynikne nesmyslnost války mnohem lépe než v megalomanských bitevních scénách, nad kterými by si militaristi mohli ukájet své choutky. (09.08.2004)