Mechanický pomaranč

Vizuálně a morálně poutavý film, který vás donutí se zamyslet. Pokud tedy nejste útlocitnější povahy, to totiž možná skončíte s žaludkem v krku. Mně osobně to až tak hnusné nepřišlo, a tak se můžu uctivě sklonit před nechutnou zhýralostí Malcolma McDowella, před kterým by zbledl závistí i onen příslovečný obraz Doriana Graye, před panem Kubrickem, který opět vypustil do světa pěkně kontroverzní kus, a před (tehdy ještě) Walterem Carlosem, jehož elektronické předělávky "Ludwiga Van" skutečně nemají obdoby. Bravo, bravo. (09.12.2005)

Záhada Kubrick vyřešena! MECHANICKÝ POMERANČ mě utvrdil v tom, že Kubrick nebyl – ani nechtěl být – skutečným vypravečem; místo toho přes mrtvoly (tj. postavy) na filmech ilustroval své světonázorové a estetické teze. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je svět kýčovitě zcizený, ve kterém všechno (sex a násilí, zločin a trest, ženy a matky, ikony a barvy, Ježíš a Bůh) ztratilo svůj obsah a jedinou jistotou zůstal oportunismus. Jinými slovy, násilí páchá každý, kdo má převahu a příležitost, a v tomto není rozdílu mezi obětmi, pachateli a represivními orgány. Čímž se dostáváme ke Kubrickově mizantropii, poznatku, který zvláště tímto filmem získal neprůstřelnost fyzikálního zákona. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je konstatní represe, mizogynie a stylizace se sklony k degradující karikatuře. MECHANICKÝ POMERANČ je dále důkazem toho, že Kubrick od jisté doby točil příliš dlouhé filmy: poslední třetina ve znamení hromadné retribuce na hrdinovi je prakticky k nepřečkání. Jakmile divák (u mě, pravda, až na třetí pokus) dospěje za pulpovní nátěr „ultra-násilí“ a obrazoborectví filmu, zjistí, že Kubrick své teze a nápady v jeho rámci opakuje a variuje do zblbnutí: kobercový atak asociací sexu a násilí, křiklavých paruk a dekorů, Beethovenů, úderů do rozkroku a roztažených ženských klínů dovede diváka přesně tam, kam hrdinu… k fyzické nevolnosti. MECHANICKÝ POMERANČ konečně ukazuje, že Kubrickou jedinou nezpochybnitelnou předností byla velmi imaginativní a přitom funkční práce s hudbou (to „Zpívání v dešti“ mu ale neodpustím). (29.09.2006)

Right, right, right, Stanley Kubrick!!! It was real horor-show! Jeden z těch filmů, které si rád pouštím znovu a znovu, protože teprve při dalších zhlédnutích poznávám hlubší význam scénáře a všímám si té propracovanosti a píle, kterou do snímku proslulý kinematografický king vložil. Ze všeho nejvíc se mi ale líbila ta hudba! Skvělá, rytmická hudba, která doprovází všechno to ultranásilí a "tolkšokování", ve kterém se mladý Alexandr vyžívá a později se z něho poněkud krutým způsobem léčí. Alexovo odlehčené a vtipné vyprávění tomu též dodalo ten správný říz. A ty jeho hlášky (They were getting ready to perform to in-ou in-out of a wippy young děvočka). Jo a taky profesor Deltoid neměl chybu, YES? :-D Ten mě fakt rozesmál, YES? :-D (24.07.2007)

Ach, ta ujetá 70. léta. Je k nevíře, co Kubrick dokázal vytřískat z celkem nezáživné Burgessovy předlohy a kolika způsoby jeho dílo s divákem komunikuje (vynalézavě použitou klasickou hudbou, barvitou výpravou a kostýmy, cool anglo-ruským slangovým jazykem Alexe a spol). Kubrick operuje hlavně s kontrasty odrážejícími jím napadané pokrytectví a tak je násilí stylizováno jako balet a je podmalovávané nádhernou hudbou. Jako diamant zasazený do šperku se pak skví Malcolm McDowell, předvádějící sugestivně odpudivý herecký koncert. (25.07.2006)