Svatba jako řemen

Velmi slušná komedie se spoustou vtipných scén a zároveň s množstvím poměrně odvážných narážek na komunistický režim. Zároveň se ovšem režisér Jiří Krejčík evidentně velmi snažil napodobit filmy Miloše Formana, což se mu však rozhodně nepodařilo natolik, aby mohl být označen za pouhého Formanova Epigona. Mj. také proto, že Krejčík zkrátka není Forman. Přesný popis nahrazuje zběsilou akcí, prokreslený povahopis postav se mění v nepřesně naznačené schéma a absurdita v bláznivou komedii. Krejčík však přitom zjevně není jen zcela jiným typem režiséra, ale žel je také režisérem o dvě třídy horším. Na mnoha místech jednoduše nudí. Zatímco formanův klid je klidem před bouří, krejčíkův klid je mrtvolně sterilní... Přesto jde nepochybně o jeden z nejlepších Krejčíkových filmových počinů... 7/10 (14.06.2008)

Ne, ne, tentokrat sa nestotoznim sa nadsenim miestnych mentalov ohladom tejto "super genialnej" ceskoslovenskej komedie. Prvu polku filmu sa hovno dohromady deje, potom sa cosi rozbehne, ale zasmiat sa da iba obcas, a nie velmi casto. Jiri Krejcik natocil aj lepsie filmy /Polnocna Omsa ?/. Nic by sa nestalo, keby tato "super" komedia ostala aj nadalej v trezore. 56 % (09.12.2014)

Svatba jako řemen má ožehavý příběh, skvělé provedení a satirické podání. Téma s pokusem o znásilnění jistě není vhodné k veselí a smíchu. Ovšem jako hravě neposedná satira společnosti to celé funguje s nevšedním půvabem pobavení i uvědomění si mrazivého stavu skutečností. Již jen jednání nádražního pokladníka je výstižné. O co působivější je potom chování i charakter stranického funkcionáře, či policejního sboru, vůči jejichž jakémukoliv jednání není možné protestovat. Ale i chování ostatních lidí v průběhu celého příběhu je příhodným ironickým políčkem společnosti. Pro mne jsou hlavními hrdiny příběhu představitelé příslušníků policejního sboru Veřejné bezpečnosti (skvělý Vladimír Pucholt a neméně dobrý Jan Vostrčil). Ti předvádějí nekompromisní hru na udržování pořádku, vyšetřování závažných i nezávažných trestných činů, netrpění ani náznaku odporu, poslušnosti i toho lidského liberalismu v rámci celé té složité komplexní hry spravedlnosti a pořádku a moci. Další v pořadí je zneuctěná prodavačka potravin Hana (dobrá Iva Janžurová) s rozporuplnou pověstí, s diskutabilním důvodem, s nechtěným zážitkem, s nátlakem z vnějšku a nakonec i s odevzdaností a kapitulací. Další v pořadí jsou nadržení vyděděnci z běžnosti a násilníci z popudu s dotěrným iniciátorem (dobrý Pavel Landovský), sebevědomým svůdcem (dobrý Jan Schánilec) a ostýchavcem v pohnutí divokosti i zlomyslnosti náhody osudu (dobrý Jiří Hrzán). je tu uražená nevěsta (Alena Hesová), která si bere velmi osobně veškerý stav věcí. Jsou tu rodiče nevěsty: matka (dobrá Stella Zázvorková), která se snaží vše zachránit a urovnat, a otec (dobrý František Filipovský), který by nejraději ode všeho utekl. Z dalších rolí: mocný a nadržený tajemník (skvělý Jan Libíček), bodrý ženichův strýc a voják (Ilja Prachař), bezstarostný a zadržený hudebník (příjemný Josef Hlinomaz), zneužívající vedoucí obchodu potravin (Jiří Lír), svérázný pokladní vlakového nádraží (Václav Kotva), zvědavá a škodolibá teta Růža (Anna Kratochvílová), či velice rozhořčený ženich (Jiří Hálek). Svatba má býti místem nestřídmého obžerství. Policejní orgán se většinou dožaduje naprosté poslušnosti prostého lidu. A toto je velice adresná a kousavá satira společnosti. (06.06.2016)

Co věta, to perla. Naprosto jedinečný a snad nejdůmyslnější český scénář. Kromě toho se mi moc líbily dvojzáběry, kdy třeba ženich Hrzán na popředí sepisuje dopis Bláže a na pozadí orgán Pucholt rychlopsaním zavařuje služební stroj. Skvělé jsou i pasáže, kdy se dialogy vytratí do hudby a hercům zůstává jen gestikulace. Svatba už je trochu nastavovaná kaše. (04.04.2014)

Představa komunistického čtyřicetiletí jako monolitu hrůzy a zločinu při konfrontaci se skutečností selhává až příliš často. SVATBA, dílo "pražského předjaří", je typickým projevem tehdejšího současného filmu. Zdánlivě banální příběh intimní situace, která se pohybuje i nepohybuje na pomezí znásilnění a zhrzeného a oklamaného citu, rozehrává celou škálu lidských povah a jedinečných kreací. Mladá generace, která se tu představuje, je poměrně záhy rozváta do celého světa. Ale ve filmu zblízka vidíme dožívající obávanou aroganci padesátých let, z níž zbývá zteřelá a ne příliš vážně braná frazeologie, počínající konzumismus na pozadí zastaralých aut a oprýskaných domovních omítek i nástup společnosti, která je odhodlána tento stav zvrátit. Zvlášť výmluvný je v této souvislosti tradičně prostořeký Landovského komentář z bonusů, z něhož se dozvíme, jak se Pucholt, skvěle ztělesňující socialistickou karikaturu kadeta Bieglera, o přestávkách mezi natáčením bavil tím, že zastavoval řidiče a po příslušném pokárání jejich servilnost odměňoval jimi dychtivě konzumovanými lízátky pořizovanými VP "obětavě" za jeho vlastní peníze. Lze-li režim tohoto typu pojednávat tak uvolněně a současně přesvědčivě, je za to třeba poděkovat dvěma nadčasovým mistrům našeho hraného filmu: scénáristovi Zdeňku Mahlerovi, který v té době prožíval zřejmě vrchol své tvorby, a pábitelsky sveřepému režisérskému dělníkovi českého stříbrného plátna Jiřímu Krejčíkovi. Je otázkou, nakolik některé detaily "kosmetiky doby", tj. šedesátých let, mohou být plně srozumitelné i dnes. Je to nicméně otázka, vyvolaná skvělým dílem mimořádné doby. SVATBY zdálky času tak zlatých let šedesátých. (25.04.2008)