Morálka paní Dulské

Koncert Zdenky Baldové, Vladimíra Ráže, Marie Tomášové a začínající mladičké herečky s půvabnýma očima (na kterých založila svou kariéru) Jany Brejchové. Film je sice označován jako komedie, ale mi to vůbec k smíchu nepřijde, naopak - tak to, bohužel, v mnoha rodinách bylo, kde měli atraktivního syna, který nenechal žádnou sukni na pokoji a rodinné peníze vyřešily mnohé společenské skandály. (16.06.2008)

Zdařilé dramato o tom, že čest rodiny je nade vše, a že pro její uchování je možné užít všech prostředků. Vladimír Ráž hraje zhýralce znuděného životem a svou matkou, Vlasta Fabiánová zase životem protřelou šedou eminenci, jež tahá za nitky všeho, aniž to ostatní tuší. Zdeňka Baldová je ale hlavou rodiny a nedopustí, aby se cokoli dělo jinak, než ona chce. Pěkně rozehraná partie, všechny figurky na šachovnici skvěle napsané a zahrané. Moc hezky natočený kousek vypadající jako film pro pamětníky, ovšem je to vlastně už "retro" z roku 1958. 85% (28.09.2014)

„Děj si na mě pozor…!“ Ze Zdeňky Baldové je vážně "pěkná" semetrika. Celkově musím říct, že se Jiřímu Krejčíkovi podařilo natočit velmi úsměvnou moralitku o pokrytecké morálce, která se všechno snaží držet doma pod pokličkou. Velmi trefnou tečkou za tím vším je závěrečná scéna, kdy paní Dubská přiměje své dcery zahrát čtyřručně Straussův valčík Na krásním modrém Dunaji a sama k tomu říká „A teď budeme zas žít, jak se pánu Bohu líbí“ (19.04.2022)

V roce 1958 se Jiří Krejčík vrátil po více než deseti letech k vyobrazení měšťanského světa 19. století, kterého tak zdařile dosáhnul už ve své režijní prvotině, v adaptaci Nerudových povídek Týden v tichém domě. Tentokrát je však jeho pohled nesmlouvavější a společenská kritika sžíravější. V adaptaci dramatu Gabriely Zapolské Krejčík útočí na zvyklosti, pohodlí a hamižnost jedné středostavovské rodiny, aniž by sklouznul do příliš zjednodušujícího podání. Jeho postavy jsou - i zásluhou skvělých hereckých výkonů - natolik komplexní, že je nelze a priori odsoudit. V hlavní roli madam Dulské příběhu vládne nezaměnitelná Zdenka Baldová, avšak přinejmenším stejnou pozornost si zaslouží Marie Tomášová, jejíž výkon v roli utlačované, přesto vnitřně silné služebné snese srovnání s Mari Töröcsikovou, která ve stejném roce vytvořila obdobnou postavu ve Služce Zoltána Fábriho. Na filmu se mimo jiné podílely přední osobnosti tehdejší umělecké scény: kostýmy zvýrazňující jednotlivé charaktery postav navrhl Kamil Lhoták a původní hru ve scénáři upravil dramaturg a spisovatel Jiří Fried. Krejčíkova profesní i osobní vyhraněnost pak vděčí také nadčasovému vnímání (nejen) tohoto filmového díla. (10.03.2012)

Film o ne vábných stránkách kapitalismu lze udělat nejen s vkusem, ale i úsměvem a nadhledem. Měšťácké pokrytectví (existuje ovšem i proletářské a zdaleka se neomezuje na komunisty) bylo a je vděčnýn tématem. Zatímco soudobý konzumismus je chápán a nazírán současnou veřejností odlišně, zdaleka ne vyhraněně, ten starý byl za stara skoro vždy kritizován. Zprava, zleva, zespodu - a když to jen trochu šlo - i zeshora. Svým způsobem čítankový příběh ve stylu Olbrachtovy ANNY PROLETÁŘKY "ozvláštňuje" několik "maličkostí": vedle brilantní Krejčíkovy režie k tomu přispívá i scénář Jiřího Frieda a pak přímo přehršel uměleckých výkonů, jimž v titulní roli vévodí stařičká Zdena Baldová, pro niž nesmíme zapomínat na Fabianovou, Tomášovou, Šejbalovou či tehdy zvláště mladou Janu Brejchovou. Zhýralost sluší i standardní suverenitě Vladimíra Ráže. Zapomenout nelze ani na dobře fabulovaný obsah, v němž je protikladem jásotu jedné strany (kolem paní Dulské) i postupný nárůst sebevědomí hlavní hrdinky. Právě toto odmítání schematického chování "výcviku a zase výcviku ..." v duchu obligátního dobového černobílého vnímání problému, je zdrojem síly Krejčíkova přístupu. Ocenění zaslouží i rázné pojetí Šejbalové v její roli rázné, přímočaré dívčiny tety. Nezávisle na datu natočení máme před sebou jeden z mála filmů padesátých let, které svou úrovní i sdílností oprávněně oslovují již několik generací filmových diváků. (16.04.2008)