Vtedy v Hollywoode

Devátý film Quentina Tarantina a v jeho způsobu vypravování se opět nic nezměnilo. Pravda, že samolibost trošku ustoupila a tak už tu nemáte 40ti minutovou scénu o ničem, jako tomu třeba bylo v Osmi hrozných. Pořád se ale jedná o přesně takový druh filmu, jaký můžete od Tarantina čekat. Délka tři hodiny, první dvě hodiny o ničem a posledních 40 minut nebudete u napjaté scény ani dejchat. Quentin si takticky přichystal další námět – Hollywood, ale ve skutečnosti je to opět Pulp Fiction na další způsob. Přijde mi, jak kdyby tento film byl takový opus magnum samotného Tarantina. Odkazuje na období, které zjevně má moc rád, ne-li z éry Hollywoodu nejradši – období westernů – a poukazuje na vše, co mu vytane na mysl. A je mu vlastně úplně jedno, jestli to období znáte, máte ty filmy nakoukané a zdali vůbec jste nebo nejste fanoušek těchto filmů. Jede si to prostě totálně po svém a fascinuje mě, kolik práce si s natáčením scének z různých filmů, s plakáty nebo jen se samotnými názvy vymyšlených filmů, musel dát. Z tohoto úhlu pohledu je Tenkrát v Hollywoodu neuvěřitelné dílo. Navíc i Leonardo DiCaprio a Brad Pitt je solidní dvojka do nepohody a tak ani nemůžou pravověrné fanoušky Tarantina zklamat. Pořád to na mě ale působí jako film, kde se sejde kopa herců, zablbnou si, nejvíc asi Leo a Brad. Vy máte pocit, jak kdybyste s nimi zašli na pivko, trošku jim vstoupili do života a v poslední části filmu se dočkáte tradiční tarantinovské akce. Ta je v tomhle duchu opět brutální ulítlá. Za mě nic nového pod sluncem. (13.01.2020)

Tenkrát v Hollywoodu není Tarantinův divácky nejvtřícnější film. Je hodně osobní, rozvětvený, pro evropské (ale i americké) diváky neznalé kontextu 50s a 60s Hollywoodu nicneříkající. V každé ze 160 minut je vidět, jak je to pro Tarantina velice osobní. V době zavraždění Sharon Tateové mu bylo 6 let a žil v L.A. - a zbožňoval ty béčkové filmy a seriály, jimž dnes vzdává hold. A lze tvrdit, že ho ta událost, extrémně krvavá a dodnes nepochopitelná, trvale poznamenala. Tu éru nostalgicky spojuje se svým dětstvím a postava Tateové to v sobě všechno vystihuje. Nedivím se lakonickému setření novinářky, která ho na tiskovce obvinila, že je v tom filmu jen vizuální atrakce. Není, je to jedna z nejlepších Tarantinových postav, která ukazuje, o jak vyspělého a výjimečně nadaného autora se jedná - zatímco v minulosti všechny jeho postavy mluví a mluví, mnohdy až plácají, Tateová je silná v okamžicích, kdy nic neříká, usmívá se a prostě si užívá onu bezstarostnost Hollywoodu konce 60. let, která ji do jisté míry stála život. Počítání, kolik dialogů měli muži a ženy v tomto filmu, je pak vyloženou debilitou jisté části názorového spektra. Nedokážu odhadnout, zda je potřeba znát dopodrobna historii 50s a 60s Hollywoodu. Sám jsem po projekci spadl do wiki-králičí nory a dohledával si, kteří z těch lidí byli reální, co byly ty seriály/filmy zač a čím byli tak důležití, že je Tarantino ztvárnil. Povědomí o Mansonovi a Tateové má ovšem díky bulváru v podstatě každý, což je asi to nejdůležitější. Všechno ostatní jsou pomrkávání a odkazy pro znalé. Kromě naprosto krásného závěru (vyhýbejte se spoilerům!) mě nejvíce uchvátila sekvence na Mansonově farmě. Tarantino zde dotáhl do extrému svou úžasnou schopnost budování nevědomého napětí, jako to předvedl už u hospody plné nácků nebo to převáděl po celou dobu v Hrozné osmičce. Ta skoro čtvrthodinová scéna je svou gradací a hlavně zneužíváním diváckých očekávání naprostý top a těším se, až ji uvidím znovu. Podobně jako u Hanebných panchartů to bude vyžadovat druhé nebo i třetí zhlédnutí. Nejen, aby si člověk všiml všech nuancí a nápověd, ale aby byl už také připravený na to, co ho čeká. A mohl se tomu plně poddat. (Kolují zvěsti, že by mohl Tarantino na Netflix časem uvolnit o několik desítek minut rozšířenou verzi - sem s ňou, do toho světa se chce člověk prostě znovu vrátit, protože to je krásný svět šestiletého milovníka filmu). PS: Brad Pitt si to dává jako nikdy. (15.08.2019)

Série scének, kde se člověk baví spíš tím, jak jsou fajn herci navlečení do legračních paruk a kostýmů, než tím, co se děje nebo říká. Zcela zbytečná mi přišla linie s Margot Robbie a to přestože nebo možná, a to by pro Tarantina bylo mnohem horší, právě proto, že člověk ví, co se tehdy skutečně stalo. Finále nijak nepřekvapilo, spíš příjemně potěšilo a pobavilo. Bez něj by to bylo o hvězdičku míň. (08.09.2019)

Tenkrát v Hollywoodu možná není úplně film pro mě. Na jednu stranu oceňuji to, že Tarantino jako režisér dovede natočit film, který dobře vypadá, má skvělou muziku, hezky se na něj kouká a všichni, kdo se objeví před kamerou, ze sebe tlačí maximum. V tomhle případě jsme se ovšem asi úplně nepotkali u příběhu. Tenkrát v Hollywoodu jde trošku ve stopách Hanebných panchartů, bohužel tu Tarantino na rozdíl od nich netočí variaci nebo poctu konkrétnímu žánru, ale spíš době a průmyslu. A popravdě o televizním průmyslu v Americe šedesátých let vím víceméně prd a ze seriálů, o nichž se tu mluví, jsem slyšel tak o každém třetím. Samozřejmě nechci tvrdit, že to je Tarantinova chyba - on sám říkal, že tenhle film pro něj bude hodně osobní a je to na něm vidět. Ale zkrátka se tu zabývá věcmi, které neznám a které mě popravdě ani moc nezajímají. Podobně „mimo“ jsem se před lety cítil u jeho Jackie Brown, protože subžánr blaxploitation mi také nic neříkal. Ve výsledku jsem u Tenkrát v Hollywoodu často seděl před plátnem a říkal jsem si, že to, co se na něm odehrává, je asi cool, z něčeho to vychází a na něco to odkazuje, ale vzhledem k tomu, že vůbec nevím na co, nedovedu do toho úplně proniknout. Spíš to bude chyba moje než samotného filmu, faktem však zůstává, že podruhé na to asi nikdy koukat nebudu. (12.08.2019)

"Zatřes s ním!. Ráno jsem mu vymrdala mozek z hlavy." Miluju filmy. Samozřejmě ne tak moc jako Kentán z Tarantinova, takže jsem zdaleka nepochopil všechny odkazy, kterejma film zahltil. Prostě film je to hrozně pomalej, divák přesto nestíhá vnímat všechny vykutálený podněty a čas přitom letí neskutečně svižně. Při sledování jsem navíc nasál tak neskutečnou atmosféru šedesátek, že jsem se poté odmítal vrátit do reality. Tradičně se mi to povedlo až na druhej pokus, protože při odpanění Hollywoodem jsem měl v hlavě jen skvělýho kámoše Cliffa, stopující Prcinu, obšourníkovu barbie Sharon, pinďoura Bruce Leeho a samozřejmě plamenomet do každý rodiny. Až při druhým setkání mi došlo, jak moc je to skvělej film. (05.10.2021)