Dobří holubi se vracejí

V roce 1988 u nás vznikly dva snímky z prostředí léčeben, "Sedm hladových" z odtučnování a "Dobří holubi se vracejí" z léčebny protialkoholní. Tento titul je o dost lepší. Drsný tragikomický příběh nám ukazuje bez příkras nejen zákulisí protialkoholických léčeben, ale také nitro člověka, léčeného ze závislosti na alkoholu a pozadí socialistického všedního dne (dary známým). Díky životní formě Milana Kňažka, nádherné Aliciji Jachiewiczové, sadistickému Rudolfu Hrušínskému, Miroslavu Macháčkovi v roli téměř sama sebe a Vladimíru Menšíkovi, který se zde s diváky navždy rozloučil si zaslouží 90%. (21.07.2006)

Toliko hereckých ikon. Kde jsou ty zlaté časy naší kinematografie... Osobnost za osobností, nicméně vtipů velmi pomálu a vážně se to opravdu brát nedá. Když už nějaká ta vtipná scénka přišla, nebylo to pravé ořechové, spíše jako v křeči. Chybí mi zde nějaký hudební podtext, který by dokázal rozvrátit trochu ztrnulou atmosféru. Proto dávám jen průměrné hodnocení a možná lehce nedoporučuji. (20.07.2018)

Dobří holubi se vracejí aneb Antabusová párty. Jde o komediální psychologický drama sledující muže, kteří mají slabost k alkoholu a čelí tomu na experimentální protialkoholní léčebně. Nezapomenutelná je též hymna Václava Hrabyni(Hymna alkoholiků)... Pověsil se na půdičce svého rodinného domku v Častalovicích. Chtěl alespoň rovně viset když už nemohl rovně stát... Žít jako člověk, chtít lepším být, pracovat pilně, přestat už pít. Líbat svou ženu, rodiče ctít, dětem svým příkladem jít. Můj bratře v bílém, pomoz mi žít, pomoz mi hledat, pomoz mi chtít. Pomoz mi dávat, pomoz mi brát, pomoz mi zas rovně stát... Za mě rozhodně 5 hězdičková záležitost kde je navíc možno spatřit celou plejádu výborných československých herců(dalo by se říct tehdejší herecká elita). (17.03.2023)

Velice působivý a smutný příběh o většinou marném boji s alkoholem a vlastní životní deziluzí. Nemohl jsem uvěřit, že byl film natočen v roce 1988, protože takovou akumulaci politických narážek (Nejedlého Smetana s málo ateistickými andělíčky, pan ministr Vladimíra Menšíka či to smutné povzdechnutí nad tím, že kdekoli o něco jde, musí u toho být takové svině!) by člověk rozhodně před listopadem nečekal. Vedle sugestivně a přesvědčivě vylíčeného prostředí protialkoholické léčebny hlavní váhu dodává filmu naprosto skvělé vybrané osazenstvo ústavu, které jako by bylo přímo příslušenstvím tohoto ponurého místa. Nejotřesněji působí zničená postava Vladimíra Menšíka, který se do filmu dostal snad právě tím, že v osudné době trávil své poslední dny v léčebně, kde se film natáčel. (25.12.2004)

Celé Básníky pokládám za hloupé, takže jsem byl mile překvapený úrovní Pecháčkova scénáře. Naprosto jsem neměl pocit, že se dívám na komedii, nepostřehl jsem ani alegorii odporu proti totalitní zvůli. Ten obraz je nejednoduchý, nejednoznačný, neuchyluje se k žádné zkratce. Josef Somr, přehlížený a nedoceněný velikán, zde v roli primáře vysvětluje nejpřesněji a velmi hodnotně, oč vlastně jde. „Nespravedlnost je přece všude, tak proč si na ni stěžujete zrovna tady?“ „Nejtěžší rozhodnutí na světě jsou ta, při kterých nejde o svět, ale o toho, kdo rozhoduje.“ (19.01.2011)