Bohémsky život

Nešťastná parta bohémů se snaží za každou cenu žít po svém. Jenže jak jim naruší jejich běžné počínání žena, která navíc brzy onemocní, jako by tihle pánové začali postupně dospívat. Dojde jim, že ač se můžou sebevíc přetvařovat, peníze jsou holt potřeba (a dá se za ně koupit i zdraví). Kaurismäkiho černý humor nemusí být každému blízký a černobílé zpracování působí v dnešní době netradičně a některé diváky může uspávat, Bohémský život ale pořád patří k tomu nejlepšímu z režisérovy tvorby. (30.05.2012)

Aki mě zase dostal. Mě to bylo podezřelé, že film z roku 92 je černobílý. A pak tam nastoupili ti týpci. Malíř, spisovatel a skladatel. Paříž se magicky oděla do hávu padesátých let. Ženy naznaly, že od těch radši dál, smrdí frankem. A to je princip filmů, které se netváří jako veleumění ale zadřou se coby tříska do kůry mozkové. Tentokrát mě Jean-Pierre Léaud vůbec nenasral, stává se mecenášem inspirován svým vlastním portrétem. No aspoň nic nepokazil. (23.03.2012)

První film, kde mě Kaurismäki oslovil.. Z příjemně atmosferického prostředí Paříže divákovi předkládá melancholickou a beznadějně laďenou poctu bohémství, kterou protkal velmi suchým a místy až černým humorem.. Ačkoli mi Kaurismäkiho styl pořád nesedí (herectví stále prkenné a dialogy trochu váznou - i když zde jsou postavy o něco živější než v jiných filmech tohoto svérázného Fina), do tohoto dramatu vcelku sedí.. Bohémové jsou zachyceni velmi věrohodně a jejich vnímání světa, kde krása a síla duševních prožitků je to pravé bohatství, je zde předloženo úžasně.. Vizuálně zde lze navíc zachytit pár opravdu skvostných filmových obrazů.. I tak jsem se ale místy nudil, některé pasáže byly zbytečně natahovány a jejich smysl byl velmi mlhavý.. Nakonec tedy dávám jedny z mých nejslabších 4*, které jsem kdy dal.. (21.04.2010)

Bohémský život je ryzí komedie s těžko uchopitelným, inteligentním humorem, která vypráví příběh tří umělců, kteří jsou více než skutečnými charaktery, modelovými zástupci svých profesí. Velmi potěší účast dvorního Käurismakiho herce Matti Pellonpää, i Truffautova oblíbence J.-P. Léauda. Co je však na filmu ještě zajímavější je zajímavý střet několika fikčních světů, mezi nimiž snímek obratně balancuje. Svět hlavních postav odkazuje k době modernismu konce 19. století, případně i nastupující avantgardy. Samotné uskupení tří hlavních hrdinů je - jak už jsem řekl v úvodu - symboli(sti)cké a jejich život je většinu doby impresionisticky nereálný, vytržený od pozemských, přízemních starostí. Strasti hrdinů nejsou opravdu zažívány, jen proplouvají okolo anachronického vakua jejich životů. Přesto divák cítí, že všude okolo koexistuje dobově současný, běžný svět plný ryze světských a sociálních problémů. Bublina světa prvního praskne těsně před koncem snímku, když děvče malíře Rodolfa, Mimi, smrtelně onemocní a vnější a vnitřní fikční svět se prolne. V tu chvíli se umělci začnou zbavovat symbolů své bohémy (čti: symbolů vnitřního, anachronického světa), aby jí mohli zaplatit nemocenskou péči. V tu chvíli logicky mizí i komediální nadnesenost a po skončení projekce v divácích zůstává hořká stopa po nečekaném dopadu smutné a syrové reality. Možná se někdo tak neobvyklým koncem komediálního filmu cítí podvedený. Mě osobně takováhle narativní libůstka nadchla. (09.08.2011)

Tenhle druh filmu nemám rád. Pokud je to vůbec druh. Od začátku vnímám, jak vynikající snímek to je a jak na mě rovnou tlačí depresí, tedy alespoň na mě tlačil. Vidím tu řadu extrémně silných scén během celé stopáže, nicméně jsem po necelých dvaceti minutách totálně přetlakován tou depresí a každou další scénou to do mě hustí víc a víc, až už to prostě nevstřebávám a začínám se nudit. Navíc jsem měl bohužel od první minuty v mozku jediné. Jarmusch udělal se stejnou squadrou během 20ti minut neskutečný koncert a já z nich získal daleko víc emocí. Tudíž výsledek - Bohémský život je úžasný film, ale mě udolal. Těžko hodnotit. (03.03.2014)