Miesto pri mori

Sranda, že v cca rovnakom období prichádzajú do kín dva americké filmy, ktoré predstavujú absolútny protipól ako kvality, tak toho, čo si predstavujeme pod pojmom typický americký film. Okrem MBTS mám na mysli samozrejme to sado maso pre teenagerky. Vykalkulovaná kravina bez psychológie (no nevidel som to, ale tak čo si budeme nahovárať) verzus mikroskopicky prepracovaný portrét vyprahnutého človeka. Preto porovnávam, pretože oba nemajú viac menej poriadny dej a aký to môže byť vo výsledku rozdiel. Inak teda MBTS má perfektne zmotivované časové skoky, čo som osobne vnímal ako poukázanie na to, že život má síce začiatok, stred a koniec, ale v konečnom dôsledku nie je nejakým súvislým príbehom a preto ani tento film nemá poriadny koniec. Ono kde ho v živote okrem smrti nájsť, že... (05.03.2017)

Nenápadný ale důrazný útok na emoce s tak vynikajícím scénářem, že by měl patřit k povinnému čtění na scénáristických oborech. Původně jsem čekala pořádný doják, kdy ze mě i z herců bude příběh ždímat slzy každých pět minut. Film je naopak prošpikovaný černým humorem ze strany Leeho i Patricka, až to někdy působí jako rodinná komedie. Ale to jen do chvíle, kdy je odkryto Leeho minulost. Jak je pro Lonergana vlastní, celá scéna je tak decentní a srce lámající, že jsem se neubránila slzám. Lucas Hedges jako nováček září a Michelle Williams tvoří opornou zeď filmu. Jistá scéná s ní a s Leem patří do mých nejoblíbenějších tohoto roku. Casey Affleck je jako tichý hurikán. Lee je tělo bez duše, ale Casey vře po povrchem. Ta kapka naděje na konci je pro Leeho i publikum jako živá voda. (30.01.2017)

Jsou věci, který nikdy v pořádku nebudou. Neznamená to ale, že proto svět sestává ze sekvencí smutných houslových partitur. Na Místu u Moře jsem si užíval nepřepjatost famózního scénáře a to, jak s ním spolupracovala kamera . Jak dala promluvit jednomu pohybu očí (nebo absenci pohybu); jak málo byla potřeba slova. (14.02.2017)

Sakra, tohle je krásnej film, kterej chce dorůstat až v další dny a nenabízí úplně jednoduchá a smířlivá řešení. Scénáristicky i herecky neskutečně dobré. Manchester by the sea je vlastně malé komorní drama o monstrózních událostech a tuhle formu umí skrz civilnost jednotlivých scén a úspornost dialogů udržet po celou stopáž. Škoda jen, že si Lonergan občas sám režijně podkopne nohy. To truchlení zvládne Affleck unést sám, není potřeba jej uměle natahovat. Buď to doroste během příštích dnů a nebo po dalším zkouknutí, jenže od toho mě trošku odrazuje fakt, že si nad sebe Lonergan nevzal ráznějšího střihače. (28.01.2017)

(1001) -"Who you gonna shoot? You or me?" Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší. Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak). Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat. (19.09.2017)