Já, truchlivý Bůh

Tentokrát musím výběr filmového představení naší profesorkou pro zakončení školního roku přímo velebit. Čekala jsem krapet zatuchlou nudu, ale opak byl pravdou! Kopecký házel jednu hlášku za druhou, až jsem chvílemi litovala, proč už se dnes nenatáčí takové filmy místo těch trapných pseudokomedií o balení. Pojmenovat literárního kritika Jebavý, to se Kunderovi opravdu povedlo. Když pronesl Landovský jakožto Řek snažící se kamaráda zbavit obstarožní nápadnice, že Adolf je soupostelník, film aspiroval na pátou *. Adolfovy promluvy k divákům byly vynikající, pěkně nás na konci všechny nachytal, až jsme se málem styděli:) A pánové by si měli vzít k srdci jeho radu, že když to nejde ani napotřetí, jděte od toho! (26.06.2008)

Je těžké říci, co na této duchaplné, nezaslouženě polozapomenuté komedii upoutá více. Zda geniální Kopecký, který tu dospívá lidsky i umělecky k jednomu z vrcholů své pozoruhodné herecké dráhy, nebo režisér Kachlík, spíše známý z filmů typu DVACÁTÝ DEVÁTÝ či O MORAVSKÉ ZEMI, ale také svěží komedií z vojenského prostředí BYLO NÁS DESET. Film, který jakoby předcházel Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE s tematicky srovnatelnou kreací Leoše Suchařípy, nese s sebou všechny "anglosaské" Kopeckého přednosti: suchý humor, úsečnou zkratku, záměrné sebesarkasmy, tedy to, pro co v dnešní češtině zdomácněl pojem "hlášky". Přehlížen by neměl být ani Pavel Landovský a jeho řecký hrdina; svým způsobem lidská tragédie muže, který ne zcela zdomácněl ve své druhé vlasti, je místy až jímavá. V každém případě nemilosrdný pohled na odvrácené stránky středního věku silného pohlaví je mrazivý svou neúprosnou bilancující věcností. Šlechtí - i po čtyřiceti letech - všechny své tvůrce. Včetně režiséra Kachlíka. (06.05.2011)

Jako obdivovatel žen jsem byl trošku trýzněn touto trpkou komedií na bolestnou ženskou hloupost a prostoduchou samolibost, nicméně jsem se za filozofického doprovodu Miloše Kopeckého báječně pobavil. Přestože Pavla Landovského zrovna nemusím, jeho vidlácky milý Apostolek mne uváděl k výbuchům smíchu a je pro mne jednou z jeho nejlepších rolí. (02.04.2014)

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)

Obsahově věrné a režijně pečlivé zpracování stejnojmenné povídky z povídkové sbírky Milana Kundery Směšné lásky. Patří mezi tři nejvýraznější látky této knihy a na rozdíl od ostatních, více melancholických až tragických povídek v sobě má více dynamiky a komického potenciálu, který oba hlavní protagonisté, tedy Kopecký coby manipulátor a strůjce intriky a Landovský coby poslušný vykonavatel využívají naprosto dokonale. Pointa je sřízavě ironická a nebýt zubu času, bylo by to pět hvězdiček. Celkový dojem: 85 %. (07.08.2007)