Helimadoe

"Ale kdo občas nepocítí touhu vrátit se ještě jednou tam, kde prudce květ voněl, že svedl nás z cesty a poohlédnout se po svých pošetilých činech, které nám již nikdy nedají příležitost napravit staré chyby. A tak je naše cesta dlážděna hříchy a omyly a my si jen můžeme přát, aby nám bylo odpuštěno." (10.04.2019)

Po vizuální stránce film stojí za pozornost. Havlíčkovskou lyriku, smíchanou s drsností a surovostí se Jaromilu Jirešovi podařilo věrně zobrazit. Ovšem to je všechno. Kde je barvitý jazyk a živelné postavy, Havlíčkovým hrdinům tolik vlastní? Z herců je jednoznačně nejlepší Josef Somr, s rolí drsného samorostlého lékaře chudých se skvěle vypořádal. Jiní se mi zdáli ve svých rolích nevýrazní. I tak ale dobrý film. (02.01.2008)

Filmová adaptace stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka nedosahuje sice kvalit fenomenální Herzovy adaptace románu Petrolejové lampy, ale má své osobité nostalgicko-rozverné kouzlo, byť se poměrně zásadně liší od své románové předlohy...tragický a existenciální rozměr knihy Jaromil Jireš, věren si svému poetickému vidění světa (v kombinaci s pojetím, které nastavil již scénář Václava Šaška), ve své filmové adaptaci zcela opomněl a akcentoval náladu prvních citových vzplanutí a následných hlubokých zklamání typických pro období dospívání, erotický prvek mi pak ve filmu trochu překážel, jelikož se ne úplně potkával s poetickým rastrem nastaveným režisérem. Helimadoe rozhodně není špatným filmem (a tak typicky pro čsfd je coby český porevoluční titul silně podhodnocen), určitě mu ale ublížila doba jeho vzniku (všichni jeho stěžejní tvůrci už byli bohužel výrazně za svým uměleckým zenitem), kdyby byl realizován o nějakých dvacet let dříve, konstelace předního českého režiséra a výrazného scénáristy (Václava Šaška lze označit za specialistu na dílo Jaroslava Havlíčka, úspěšně adaptoval 4 jeho knihy včetně právě výše zmíněných Petrolejových lamp) mohla s celkem vysokou pravděpodobností napovídat o přestoupení oné pověstné tenké hranice nadčasovosti a o uměleckém zdaru či nezdaru... (20.11.2006)

Sytými, na několikrát nanášenými barvami je podáván příběh rozrušeného dospívajícího mládí a jeho prvních tužeb a snů. Obležení dívky muži je tradičním tématem národních kinematografií, opačná situace naopak výjimkou. Citové škobrtání všech se všemi nabízí také příležitost pohlédnout pod fasádu víceméně zralého ženství hrdinova okolí. Neobvyklý úhel tohoto pohledu ozvláštňuje jinak triviální fakta a prahy dospívání a propůjčuje jim magii se blížící ráz. Filmové ztvárnění se přiblížilo svou kvalitou Havlíčkově literární předloze, místy ji snad i překonalo. V kontextu kvality a dosažené úrovně devadesátých let lze oprávněně mluvit o nadprůměrném dílu. Otázkou zůstává, kolik generací budoucích diváků s touto charakteristikou bude ochotno souhlasit. (05.11.2007)

Film námětově podobný Wajdovu Sestry z Vlčí, jehož kvalit ovšem ani zdaleka nedosahuje. Postrádám v něm i typickou havlíčkovskou náladu, která je tolik patrná v Herzových Petrolejových lampách nebo i ve Svobodově Prokletí domu Hajnů. Vadí mi poněkud i jeho jakoby televizní zpracování podobné o něco pozdějšímu a zdařilejšímu Bylo nás pět (Smyczek, 1994). Přesto palec nahoru za herecký výkon Josefa Somra i za práci rekvizitáře, který dal dohromady tolik dobových předmětů. (07.09.2013)