Návrat ztraceného ráje

Nedoceněné ohlédnutí a pokus vyslovit se znovu ke svému opus magnum. Zajímavý bilanční film Vojtěch Jasného...navazující na jeho legendární snímek Všichni dobří rodáci ... Tohle je ovšem takový ,,divoký východ pro začátečníky", především ty nestředoevropské, kteří by ocenili podobně (sluncem prosvícenou) vztahovou mozaiku... (18.11.2006)

je to slabpučké, hraní na něco co není pravda. A je fakt, že neochota připustit jiný názor byla na panu režisérovi strašně vidět. On je VJ docela zajímavá postava, od agitek let padesátých před další vývoj až k emigraci (ani v ní to neměl jednoduché, jak je v jeho pamětech jemně naznačeno). Možná i proto nepřipouštěl v Jihlavě diskusi. Je mi to líto. (09.09.2022)

Musím říci, že opravdu jen nerad dávám "odpad" mému oblíbenému režisérovi Jasnému, navíc za pokračování ještě oblíbenějšího filmu "Všichni dobří rodáci". Ale na celém případu je zajímavá jedna věc: to, že Vladimír Pucholt ztratil v emigraci o herectví zcela zájem, to prohlásil dokonce několikrát. Když pak k překvapení mnohých přece jen přijal roli v tomhle filmu, řekl něco v tom smyslu, že ho scénář uchvátil natolik, až to prostě nemohl odmítnout.. Přitom právě scénář je na tomto filmu to nejslabší, respektive je de facto nulový. Pouhý zdravý selský rozum nám pak jasně vnucuje otázku: Jak je něco takového možné? O bystrosti Vladimíra Pucholta snad není pochyb, stejně jako o talentu Vojtěcha Jasného, oba pány nikdo k ničemu nenutil, takže co je vlastně příčinou tak grandiózního debaklu? To snad nakonec ve výsledku točili jiný scénář? Nebo se ten podle Pucholta "výborný scénář" na začátku natáčení nějak mysticky sám pokazil? Tenhle film je tak bezděčně důkazem, že filmařina má v sobě velký kus magie a o konečném úspěchu filmu z větší části rozhodují síly, které nejsou ovlivnitelné vůlí, ani pílí. Tahle teze alespoň mne vždy utěší, když lituji, že jsem se také nestal režisérem a že jsem nikdy žádný film nenatočil. (11.09.2017)

Podivná, rozbředlá, nesoustavná reflexe exilu, porevoluční české reality a života v americkém velkoměstě. Jako by režisér chtěl říci velmi mnoho a tak se zajíkal množstvím dojmů, že neřekl souvisle prakticky nic. Navíc zde zoufale selhává i Jasného hlavní zbraň, totiž poetizující vidění světa, jindy tak výrazně určující charakter filmu. (11.01.2007)

Návrat ztraceného ráje je velmi osobní zpovědí Vojtěcha Jasného. A pocta vynikajícím českým hercům, především těm, se kterými měl možnost pracovat. Vysvětluje. Pohnutky, důvody i pocity ztracení a vykořeněnosti. Snaží se o smířlivý tón ke starým křivdám minulosti. A vyjadřuje své rozčarování nad nevyužitým pokračováním při historické změně a přežívajícím přízemním pokrytectvím v chování a motivech lidí. I když naděje na lidskost je tu stále. Poetika již zestárla, převažuje smířlivost a pokus o otevření vlastní mysli každému, kdo o to stojí. Hlavní postavou příběhu a nositelem osobní výpovědi je český filmař v emigraci Jan Poutník (sympatický Vladimír Pucholt) v návratu do rodného kraje sladkých vzpomínek i usmířením se s křivdami temné historie. Usmíření osobní, partnerské i společenské. A stále se vztyčeným varovným prstem nedobrých lidských zlozvyků. Hlavní ženskou postavou je česká učitelka angličtiny Pampeliška (příjemná Ingrid Timková) jako pojítko vzpomínek bolestí i radostí minulosti a nadějí i upřímností budoucnosti. Důležitou postavou je americký filmař Adam (Adam Davidson) s romantickým přínosem i významem otevřené pomocné náruče. Z dalších rolí: Pampelišky zvídavý synek Joska (Jakub Laurych), snaživá starostka (Emília Vášáryová), odpuštění hledající varhaník Očenáš (zajímavý Vlastimil Brodský), s nezlomnou radostí přijímající život starostčin zeť Švanda (sympatický Ondřej Vetchý), Janova trpělivá manželka Dana (příjemná Jana Brejchová). stále živelný Strejček (Jiří Sovák), hlas kruté minulosti František (Radoslav Brzobohatý), hrdá vdova po Františkovi (Věra Galatíková), starý ochotník s dobrou náladou Karel Rada (Lubomír Lipský st.), nenasytný a všehoschopný Tichošlápek (David Matásek), osamělá Veselá vdova (Drahomíra Hofmanová), či Janovi rodiče (Josef Abrhám a Libuše Šafránková). Není to strhující dílo, nejde ani o volné pokračování Rodáků, je to především osobní zpověď pozoruhodného člověka se stále stejným vzkazem o potřebě lidskosti. (02.11.2016)