Srdcu nerozkážeš

Konečně po dlouhé době zase nějaká kvalitní romanťárna. Však taky vychází podle skutečné události a napsaly si jí i ony dvě hlavní postavy. Během první třetiny jsem se na film sice začal krapet mračit, přičemž jsem si říkal, co teda dělá tenhle film tak dobrým, když to zatím vypadá na standardní klišé. Po ní se však zápletka skutečně rozjede a začíná filmařské blaho. Mimo klasické a dojemné síly lásky se zde člověk dočká i důkladnějšího pohledu na životy rodičů obou hl. protagonistů, který je zde zvládnutý opravdu brilantně. (Chci nějaký spin off s tou pákistánskou rodinkou, to jako fakt!) The Big Sick je velice povedená romantika s milým a skromným humorem, extrémně sympatickým hl. hrdinou a s velice zábavnými a chytrými dialogy. A ani to není moc patetický, což je pro dobré romantické komedie vždycky tuhý úkol. A MNOHO plusových bodů filmu, že krásně a elegantně dává facku všem voličům SPD, DSSS a dalších stran pro píčuse. Průměrné 4* (09.09.2017)

Komedie, která velice připomíná tvorbu Judda Apatowa, který je specialistou na vulgární, ale ve výsledku citlivé filmy ze života. Zde se setkáváme s pakistánským stand up komikem, který se zamiluje do sympatické Američanky, ale v rámci rodinné tradice vztah musí ukončit. Vše se změní ve chvíli, kdy dívka upadne do kómatu a hrdina se seznámí s jejími rodiči. A převážně na "vztahu" této trojice, stojí větší část filmu a jsou v ní ty nejvtipnější momenty z trochu přepálené dvouhodinové délky. Právě ta bude pro většinu diváků tím největším problémem, protože film je nejen dlouhý, ale má i velice pomalé tempo a vše se odvíjí v rytmu vtipných dialogů, ze života. Pokud divák přistoupí na fakt, že se nejedná o prvoplánovou romantickou komedii s typickým průběhem až do zdárného happy endu, film si vyloženě užije a v mnoha ohledech i dojme. (15.10.2019)

Z pohledu originality ve výběru tématu, nebo přístupu k žánru je na tom film pěkně blbě. Děj ani postavy vás nemají šanci překvapit. Jedna jediná věc, která film tahá z nudy a šedi podprůměru jsou dialogy. V tom smyslu, že v 99 % podobných filmů mají postavy v každé chvíli přesnou, výstižnou a vhodnou odpověď na jakoukoliv otázku, případně pohotovou reakci na jakoukoliv situaci. Vždy mne to iritovalo a sráželo to v mých očích uvěřitelnost postav. V Pěkně blbě nicméně postavy zaskočeně blábolí, tváří v tvář překvapení plácají nesmysly, vzájemně se argumentačně faulují, případně nastává trapné ticho. Tedy tak, jak by reagoval v podobných situacích normální člověk. Za to zaslouží Kumail dík a aspoň ty 3*. (16.10.2017)

Měl jsem pocit, že do kina nejdu na film, ale na Boha. Tolik chvály totiž není ani ve všech přikázáních dohromady, kolik jich tahle komedie má jenom na plakátu. No a tady právě úplně nevím, jestli si rozumíme - viděli jste krom plakátu i film, jo? Já čekal, že se teda královsky pobavím, když se tomu udílejí pomalu i Michelinské hvězdy, ale ono prd. Na komedii kladu menší nároky než na blondýny při práci s buzolou; stačí mi, když se posměju. Tady se ale všechen humor dá leda tak tušit, provedení bohužel kulhá víc než Dr. House. Mějte mě za suchara, ale nejdřív si vzpomeňte, jestli jste na tomhle filmu náhodou nebyli v úterý na Smíchově. Protože v sále bylo plno a smála se až uklizečka na konci, když viděla ten bordel. (29.07.2017)

Na filmech, které vycházejí vstříc masovému vkusu samozřejmě není nic špatného. Tím, že se chtějí líbit (byť třeba řeší dosti bolestivá témata) a nekladou divákovi žádný odpor, pouze stavějí do nonkonformní pozice kritika uvědomujícího si, jak je s ním manipulováno. S Pěkně blbě jsem proto měl podobný problém jako s loňským hitem ze Sundance Tohle je náš svět. Ve filmu odvážně spojujícím observační komedii o střetu různých pohlaví a kultur (s humorem založeným po vzoru stand-up vystoupení na glosování každodenních situací) a melodrama je ale přeci jen méně banality a více opravdovosti. Prvním vítaným porušením romanticko komediálního schématu je nečekaně brzy přicházející rozchod, který zároveň nepředstavuje to nejhorší, co do vztahu ústředního páru zasáhne. Po náhlém žánrovém obratu sice středobodem filmu zůstává vztah, ale nikoliv chlapce a dívky, ale jednoho z partnerů k rodičům druhého partnera. Úvahy, zda jde o řešení originální, či zbabělé a vůči jedné z postav dost necitlivé, nejsou moc relevantní při vědomí, že takhle nějak to ve skutečnosti proběhlo. Film sice po změně tónu, jež může připomenout některé z komediálních dramat Jamese L. Brookse, zcela neztrácí humor, ale je vážnější, dojemnější a méně egocentrický než jiné romantické komedie od mladých tvůrců. Rodičům je věnováno skoro stejné množství pozornosti jako dětem, jejichž sebestřednost a nepřipravenost na život si uvědomujeme o to zřetelněji. Nečekaná změna perspektivy, se kterou znamenitě pracuje také Aziz Ansari v Master of None, nás tak stejně jako hrdiny vede k přehodnocení toho, na čem v životě skutečně záleží. Neschopnost nebo neochotu Emily a Kumaila vnímat nastalou situaci z pohledu toho druhého film důsledněji rozvádí v posledním, mírně repetitivním aktu lehce natahovaného snímku (což je ale nešvar většiny filmů natočených nebo produkovaných Juddem Apatowem). Tvůrci se svými postavami rádi tráví čas a nechávají je vést dialogy trvající často o pár minut déle, než je potřeba. Po většinu času se nicméně drží ústředního tématu „lásky navzdory“ a nikdy neodběhnou od hlavní dějové linie na tak dlouho, aby vyprávění ztratilo tah a začalo nudit. Většinu dějových odboček se jim nadto daří zužitkovat v emocionálně silném finále, kdy vám zásluhou střídání hledisek nebude záležet jen na osudu ústředního páru, ale také mnoha postav okolo nich. 75% (03.07.2017)