Jede, jede poštovský panáček

Příjemně rozverná komedie groteskového charakteru, která s noblesou ukazuje krásy tehdejší doby a francouzského venkova. Modernizace zapleveluje poklidného ducha vznešenosti každé doby, která se neustále zrychluje a zpřísňuje a znepříjemňuje při zavádění a dodržování nových pravidel, předpisů a zákonů. Moderní metody nemusí být vždy tou nejlepší volbou pro místo, které na ní svým charakterem a podstatou není připraveno a ani ochotno na změny přistoupit, když život nabízí tolik prostých krás bez svého neustálého ztřeštěného běsnění. Ale ničemu se nedá natrvalo zabránit a po nějaké době je vše zaváděno jako norma a standard, který má zkvalitňovat životní podmínky lidí. Ale je tomu skutečně tak? Nevytrácí se naopak z života to poklidné rozjímání a vnímání krásna a života, ten romantismus neznáma, který i z obyčejnosti udělá dobrodružství, a který rozvíjí velkolepý svět fantazie a nechává nás ochutnávat, okusovat a pojídat nejchutnější sousta života? Neztrácí se lidskost a nenastupuje pouze technická vymoženost, která zrazuje, chladná logika a kalkul a zvýšená agrese při honbě za snem, který je nám cíleně předkládán? Ale ať je to, jak chce, tady nám pošťák François (dobrý a svérázný Jacques Tati) rozehrává příjemnou zábavu. Díky své dobráckosti, díky své nešikovnosti, díky své popletenosti, díky své horlivosti, díky tomu, že se nechá tak snadno vyprovokovat k napodobování heroických výkonů amerických nadpošťáků. Bodrý panáček je terčem zábavy i vtipů, je poslem radosti a naděje. Z dalších rolí: veselí kolotočáři Roger (Guy Decomble) a Marcel (Paul Frankeur), Rogerova žena Germaine (Santa Relli), mladá a nenaplněná Jeannette (Maine Vallée), zvědavý holič (Roger Rafal), či nerudný kavárník (Jacques Beauvais). Poklidný život ve své vznešené kráse tehdejší doby, zašlá sláva francouzského venkova a oslava života a jeho krás. Navíc velmi zajímavá ukázka života tehdejší doby na francouzském venkově ve své prostotě i jedinečnosti a oslavě. (14.01.2013)

Než Jacques Tati napsal základní pravidla gagů Francouzské komedie, natočil tuto oslavu Francouzského venkova a němých grotesek. Jeho pošťák je neodolatelně veselou i smutnou postavičkou s kolem, brašnou a sympatickým knírkem. Celá vesnička je takový malý Kocourkov a tamější lidé svérázní. Přestože se jedná o Tatiho prvotinu, již zde zakomponoval svou averzi vůči modernímu světu a moderním trendům (amerikanismus). Na grotesku trochu rozvleklá, na čistou komedii zase málo rozvinutá podívaná, ovšem s nepřehlédnutelným půvabem. Pohodička. 70%. (06.06.2008)

Jakoby se byl Lada vyřádil na francouzském venkově, okořenili ho americkou groteskou a podávali jej v dokonalé symbióze zvuku a obrazu, tak typickou pro kuchaře velikána ze země galského kohouta. Na místo přílohy si domyslete poetiku, která voní starými pohlednicemi a zcela nepokrytě sahá po neuchopitelné genialitě. A při dezertu se u kávy spokojte s konstatováním, že pan Bazin dobře věděl co má rozebírat... (01.06.2005)

Jacques Tati, v podstatě natočil grotesku, ale přitom je vlastní a jeho humor je takový milý, lidský, i když se zde dějí nějaké schválnosti, je to pořád podané tak laskavou cestou, které třeba americká groteska nikdy pořádně nedosáhla. V tomhle je Jacques Tati zábavný a zároveň i mistrovský v lidském pozorování. (31.07.2017)

První celovečerní film Jacquesa Tatiho je nejlepší v okamžicích, kdy oživuje gagy použité už v krátkometrážní Škole pošťáků. Ale je přece jen obsažnější a navíc má úplně specifický způsob vyprávění. Nikam nespěchá, je lyrický, ale zároveň plný akce. Vesnička, kde se odehrává, je jako mraveniště, každá malá bezejmenná figurka žije svým vlastním životem a potýká se s drobnými nedorozuměními a nesnázemi. Ze všeho nejvíc mi Tatiho filmy (úplně všechny) evokují kresby Alberta Dubouta. Jednoobrázkové grotesky, kde jedna drobnější nehoda (u Dubouta často třeba plnovous skřípnutý do něčeho) spouští celý řetězec dalších karambolů. V případě Poštovského panáčka jsem dokonce přesvědčen, že to není náhoda, ale vědomá a přiznaná inspirace. 70% (12.08.2005)