Strnadovi

Nemůžu souhlasit s těmi, podle kterých je to nezajímavý dokument. Za mě je to fantastická kazuistika jedné rodiny, která vyvolává tolik psychologických i sociologických otázek... Do první poloviny mě fascinovalo, jak byl odlišný život mých vrstevníků v 80. letech - a několikrát mě šokovalo, s jakou samozřejmostí se nastavily mužské i ženské role a jak odevzdaně Ivana přistoupila ke všem svým budoucím závazkům. To si bohužel v příštích letech očividně naplno vybralo svoji daň. Druhá polovina mě pak jen překvapovala tím, jak vyvrací všechna automaticky stanovená očekávání... Tak třeba - proč v rodině takto inteligentních lidí nemá vysokou školu ani jedno z PĚTI dětí, a rodiče jsou očividně rádi i za to, že si jejich děti prostě najdou partnera? Dělal Martin rodičům takové potíže proto, že ti neuměli respektovat jeho potřebu svobody? A proč z něj nakonec vyrostl nejrozumnější člen celé rodiny? Jaký vliv na podvědomé klima rodiny má život v ekonomických klepetech, které si sama nasadí svými obrovskými závazky? Na mě film udělal dojem příběhem rodiny, která se do jednoho udusila náloží, kterou nezvládla unést. Všichni jsou ve finále vlastně rádi za to, že prostě.. žijí. Ve 21. století, myslím, odstrašující případ. A možná dokládá i to, že běžná pracující rodina už výchovu 5 potomků s přežitím v kapitalistické divočině dnešního světa prostě neskloubí... (12.05.2020)

Řečeno s Hamletem: je něco shnilého ve státě Dánském (i v tomto dokumentu) chtělo by se mi dodat. Na jedné straně je třeba smeknout před vytrvalostí dokumentaristů, ale na straně druhé po téměř třech hodinách časosběrných dokumentů divák skutečně neví o manželských dvojicích a jejich dětech o nic víc, než na začátku. Dokument nemá zdaleka takový tah na branku, jako např. v dílu s Marcelou, jelikož se z něj téměř vytratily opravdu silné momenty, kdy Marcela přichází o dceru, jde navštívit zraněného syna na ARO či je sama v psychiatrické léčebně. Dokument vlastně nedokumentuje, neboť štáb se v rodině objevuje zcela nahodile, a tak se divák musí domýšlet příčin náhlých a pro něj záhadných a nepochopitelných zvratů, protože z obrazovky se to nedozví.... neví, zda má věřit Ivaně ("Ty přece takový nejsi!") nebo Václavovi ("Ale jsem, ale vy to nevíte...!") a může jen hádat, z čeho tedy Strnadovi s pěti potomky žijí a splácejí vysoký dluh bance, když v dokumentu Václav pokaždé sedí v prázdné prodejně sám a dle jeho permanentního lamentování v jejich obchodu nikdo žádný nábytek nekupuje... Prostě tady něco nesedí, stejně jako u předchozího dílu, kde prodejce Alu disků se stále nespokojenou kadeřnicí, žbrblající na pronajaté zahradě nad shnilými jablky a nedostatkem financí, zčistajasna dotočí závěr dokumentu v takové vile, že by se za ni nemusel stydět ani předseda vlády. :-) (25.01.2018)

Selektivní výběr ze dvou nejlepších Etud rozředěný posledním dějstvím, které naplno ukazuje, že Třeštíkové metoda je ve současnosti naprosto bezzubá a náhodná. Tam, kde v 80. letech byla ostře schopná zachytit všednost normalizace a v 90. letech houževnatou snahu "přežít svou rodinu i podnikavost", dosazuje v poslední třetině řídkou terapii mluvením, náhodný sběr momentů a čím dál tím víc samoúčelné vpády do soukromí vztahu několika lidí. Rozpačitost a bezradnost jsou vlastně dost mírné termíny. Přiléhavější je spíš nemohoucnost. Škoda, Strnadovi pokládám za vrchol Etud, ale jejich celovečerní podoba se pronikavosti dvou televizních dokumentů nijak nepřibližuje. (23.01.2017)

Časosběr je mocný pán a bolí. Manželské etudy jsem kdysi viděl, ale už je to tak dávno, že mi příběh Strnadových v paměti vůbec nezůstal. Proto jsem na tohle celovečerní shrnutí těch téměř 40 let koukal s čistým štítem a nijak mi tedy nevadil fakt, že Třeštíková z velké části jen recykluje již viděné. Ale chápu výhrady těch, kterým to vadí. Životní příběh Strnadových každopádně má co nabídnout a v kontextu té neúprosné časosběrné metody nabízí i celkem silnou katarzi. 7/10 (07.03.2017)

Proměna doby ukázaná na této rodině v jejich profesi, úspěchu a vztazích je mnohem silnější než sociologické studie. V závěru je hodně zvratů. Čas, který je strůjcem, dramaturgem i léčitelem osudů, dává za pravdu páru, v němž vždy jeden včas zasáhne: „A dost, než začnu brečet.“ Jak vystihl Jiří Šebesta z distribuční firmy Aerofilms, v éře váhání a odkladů je „inspirací všem, kdo by chtěli milovat, ale bojí se zranění, manuálem, jak neprováhat život, ale žít, i když to někdy nepasuje“. Přesně tohle umí Třeštíková odvyprávět, aniž by to vyslovila. (31.08.2018)