Lords of Chaos
Lords of Chaos
Lords of Chaos
Lords of Chaos
Lords of Chaos
Réžia:
Jonas ÅkerlundKamera:
Pär M. EkbergHudba:
Sigur RósHrajú:
Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira, Anthony De La Torre, Valter Skarsgård, Sam Coleman, Jack Kilmer, Jonathan Barnwell, Wilson Gonzalez Ochsenknecht (viac)Obsahy(2)
Oslo. Norsko. Počátek 90. let minulého století. Na undergroundovou scénu vtrhne jako uragán nový, nekompromisní styl heavy metalu – pravý norský black metal! Žánr, který si i přes svou výbušnost a brutalitu zachovává jistou majestátnost, nechvalně proslul po celém světě nejen kvůli neobyčejným úspěchům svých hudebních představitelů, ale také sebevraždám, vraždám a hořícím kostelům, jež se staly charakteristickým fenoménem metalové subkultury. Sedmnáctiletý Euronymous (Rory Culkin) touží uniknout ze spárů idylického středostavovského života. Společně s partičkou fanatických mladíků, kteří si říkají Necrobutcher, Hellhammer a Dead, založí nejděsivější kapelu na světě - Mayhem. Skupina se proslaví především extrémností svých vystoupení a morbidním kultem, který ji obklopuje. Temný svět, který Euronymous stvoří, se však brzy propadne do bažiny vražd a žhářství poté, co se soupeření s Vargem, členem kapely Burzum, vymkne kontrole. (Cinemax)
(viac)Videá (1)
Recenzie (152)
Naprostá pecka, ale samozřejmě jen pro ty, kteří tenhle humus neposlouchají (pokud vy ano, neznám vás). Jednak vám může být jedno, že tvůrci neměli práva na skutečné "songy", protože rozdíl stejně nepoznáte, a jednak proto, že se můžete protagonistům filmu (což jsou všechno naprostí idioti) smát. Metalisti jsou obecně druhou nejsměšnější hudební subkulturou (hned po ortodoxních soundtrackářích), ale tito konkrétní jsou ještě o level výš. Samozřejmě jde o hodně hořký smích, když víte, že se to vše skutečně stalo. Film hladce skloubil brutalitu a humor, každá drsná či patetická scéna je hned shozena nějakým vtipem, a normální podkresová hudba (méně profláklé songy od Sigur Rós a jeden nejprofláklejší od DCD) tam skvěle zapadne. Bonusový bod tvůrcům za to, jak hezky vytrolili největšího nácka Vikernese obsazením židovského herce. ()
Snímka o vzniku temného black metalu v Nórsku, o okolnostiach jeho zrodu, thrillerovo poňatá, tak to by nemuselo byť zlé. A ani nebolo. Ale nemusí to sadnúť a vyhovovať každému, to je jasné. Každopádne (ako bolo aj naokolo naznačené), možno v mnohých aspektoch imho sympatickejší, nenápadnejší (ale aj drastickejší) film ako mainstreamovejší a populárny Bohemian Rhapsody (isto, je to vec vkusu). Lords of Chaos je vlastne o undergroundovom hud. štýle, s menej hviezdnym obsadením (Rory Culkin, možno nie až tak známy ako Macaulay, ale výkon slušný), film je drsnejší, s prímesou depresie a pomerne deštruktívny. Paradoxne, hoci je Lords of Chaos vlastne do veľkej miery o kapelách, divák až tak veľmi nebude počuť hromady metalu a nebude tu mať tony informácií o okultizme kapiel, skôr ide o dramatický, až šialený príbeh, ktorý stál za vznikom tohto subžánru, kedy dvaja lídri kapiel (spočiatku kamaráti) začali postupne so sebou súperiť a až kam toto chorobné rivalizovanie viedlo (Euronymous z kapely Mayhem a Varg z Burzum). SPOILER, kapela Mayhem už roky fungovala pred Burzum a je zaujímavé, že Varg po odsedení si trestu (v r. 2009) pokračoval vo vydávaní albumov (aj v čase výkonu trestu jeho kapela vydávala), v snímke som tieto informácie akosi nezaznamenal. Koniec SPOILERU. Za štyri čierne hviezdy. ()
Postavit se k tomuto filmu nějak objektivně snad ani nejde. Notoricky známý příběh z norského metalového podstavětí si filmové zpracování určitě zaslouží, teď jen otázka, jestli je pro téma přínosem nebo jestli mu škodí. Úhlů pohledu, jak s tím naložit je asi nespočet a zřejmě neexistuje nějaký jednoznačně ideální. Snímek bude mít určitě přínos pro díváky, kteří neznají historické, ale ani kulturní souvislosti případu. Nutno podotknout, že takový divák zřejmě nebude mít moc potřebu se na takovou subkulturní elaboraci koukat, takže se dostáváme do začarovaného kruhu, protože pro fanouška žánru bude zpracování povrchní a nedostatečné. Bez ohledu na to, že laik sotva bude schopen chápat a adekvátně vstřebat látku tak, aby si nemyslel, že metalisti jsou banda extrémistických magorů, což už si do teď beztak myslel. Z tohoto pohledu dělá film black metalu trochu medvědí službu, protože pokud nad vývojem tehdejších událostí kroutí hlavou metalový fanoušek, co si asi tak poví civilista? Plocha dvou hodin je pak samozřejmě málo, aby se daly zmínit všechny podstatné souvislosti na to, aby téma dávalo byť jen o trochu větší smysl, takže nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že film působí trochu heslovitě a logicky může klouzat jen po povrchu. Mnohem větší přínos by měl asi autentický dokument s rozhovory všech zainteresovaných postav (tedy vyjma těch mrtvých), ale to jsme na zcela jiném hřišti. Snímek vykresluje tehdejší doslova telecí časy, dobové Norsko a doslova vznik black metalu. A také bohužel kriminality v něm. Člověk, i kdyby chtěl tehdejší skutky omluvit čímkoli (povětšinou asi láskou k té hudbě a kapelám), se neubrání dojmu, že tehdejší subkultura je vykreslována velmi divoce až nebezpečně. Z pohledu hudebního fanouška, pro kterého je na prvním místě hudba samotná a mocenský boj nebo kapelní ego-píčuství ho nezajímá, si prostě musí říct: "ty vole, to fakt byli magoři". Každej jsme jinej, ale když zavzpomínám na mé pubertání roky, neměl jsem nikdy potřebu pálit kostely, řezat se nebo vraždit kámoše a to jsem si přišel jako velkej špatnej. Z tohoto pohledu musím říct, že to, jak jsou hlavní postavy vykreslovány, z toho jde až strach. Vizuál se s tím moc nepáře, je tam hodně ohně, hodně krvě a nějaký ten mozek rozlétaný po cimře. Mladej Culkin to zahrál na jedničku a byl fakt true. Mimochodem to slovo padne ve filmu až nezdravě mockrát... ()
Heslovité scény nahňácané do neumělého celku. Nějaký děj to začalo mít až ve chvíli, kdy ústřední dvojice začala soupeřit o to, kdo je víc black metal. Co tady asi chybělo nejvíc byla hlubší charakteristika postav. O jednotlivých aktérech se člověk dozví akorát to, že mají rádi tvrdou muziku a že jim všem šplouchá na maják. Nic víc. Postrádal jsem i hudbu. Na to, že je to o žánrové legendě, jí tu bylo zoufale málo. Každopádně přes kritiku se na to dalo koukat. Některé sekvence měly něco do sebe a nešetří se v nich brutalitou, Culkin v hlavní roli docela ušel a vzdor všemu se člověk občas zasměje a je jedno, jestli to mělo nebo nemělo být záměrem. Nicméně od režiséra, který vzešel z branže, bych čekal něco víc. 50% ()
Ach jo, chci víc filmů, kde jen tak hrají v soundtracku Bathory nebo Sodom. Zatím si nejsem moc jistá, jestli mám ráda Jonase Akerlunda a jeho (popový) filmový režijní styl, a nechci ani hodnotit, nakolik si ve filmu vymýšlí, protože dohledat "pravdu" v takovémhle případě bývá dost obtížné a on sám to na úvod bez okolků připouští, takže tady mu uděluji právo na autorskou licenci, a navíc, co se týče hudby, tak až na pár výjimek, kdy mě zajímá i skutečná osobnost autora, mě zajímá vždycky jenom hudba. Proto je pro mě na tomhle filmu nejzajímavější to, a možná jde tedy o můj osobní úhel pohledu, že je vlastně o depresi a mentálním zdraví ve společnosti, kde se zdá skutečné mentální zdraví nedosažitelné. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem Akerlundův styl a přístup označila za popový, je to, že se až na malé výjimky zcela vyhýbá podchycení a zobrazení toho spektra "normálnosti", proti kterému se postavy vymezují a co je dráždí a zahání do extrémního chování a potřeby deklarovat vlastní odlišnost. Nemůžu se vyhnout srovnání s autobiografií Marilyna Mansona, kterou jsem někdy předvčerejškem dočetla (Dlouhá trnitá cesta z pekla), protože se odehrává v podobném časovém období a věnuje se hodně podobným tématům. Manson dost přesvědčivě popisuje, jak z něj excentrického antikrista vyrobilo dětské setkání s bizarní pornografií a úchylkami, které zasely svůj klíček, a následně tupé americké puritánství, ve kterém viděl jenom prázdnou masku a nemohl si prostě pomoct a vyšiloval víc a víc, aby ty svatoušky nebetyčně sral. V případě Akelunda a jeho maniakálních Norů se zdá společenský vliv skoro neexistující, respektive mu nevěnuje žádnou pozornost a já tedy nevím o norské společnosti tehdejší doby dost na to, abych vůbec měla představu, jak moc velký vliv na náladu uvnitř blackmetalové subkultury měla. (Nejspíš tam bude něco s odporem vůči pracujícím rodičům a chuť vymezit se vůči všem dědkům a pánbíčkářům, ale přesně to nevím.) O to víc se ale problémy hlavních postav zdají niternější. "Společností", vůči které se Dead, Euronymous a Varg vymezují, se tak stává samotná metalová subkultura a žádný outsider v jejich příběhu ani nemá místo. A tady nastává problém s tím Akelundovým přístupem. Zobrazení sebevraždy se mě opravdově mocně dotklo, protože události jí předcházející sugestivně načrtly psychické nepohodlí jejího aktéra, a i v rámci filmu, který se celý snaží být tak nějak ztřeštěně ironicky vtipný, na mě její syrovost působila prostě jako rána do mojí vlastní hlavy. Ve zbytku filmu už se tenhle pocit ale nepodařilo zopakovat a pan režisér jako by se vydal jenom na honbu senzací, aby jeho výtvor vypadal cool. Paradoxně se mi tak nejvíc líbila první půlhodina, která mi připadala překvapivě komplexní a zasmušile přesná, ačkoliv dle záměru tvůrce to měl být teprve rozjezd a příprava na pravé peklo, které mělo přijít potom. Velký podíl na tom má i obsazení. Rory Culkin, kterého vidíme celou dobu, je takový standardní, ani dobrý, ani špatný, ale nejspíš nedostatečně démonický na svého antihrdinu. Jack Kilmer mi přišel hodně, hodně skvělý, mnohem víc schopný vyjádřit emoce i bezeslovně a zkrátka vytvořit fungující postavu a zaujmout diváka svým výkonem, leč zdržel se jen chvíli. No a Emory Cohen, jehož příchod měl být jako nalití benzínu do táboráku, mi přišel prostě marný. Nejenže nemá nic z Vargovy reálné děsivé vyšinutosti, ale ani si nedokázal vytvořit svoji vlastní osobnost, která by v rámci filmu nějak fungovala. Akerlund tuto postavu buduje zvenčí pomocí slovních popisů a barevně laděných kulis a podobně, ale od herce se mu pomoci skoro nedostává. A v tuhle dobu už píši komentář docela dlouho a nějak si nejsem jistá, jestli už jsem se dostala ke své pointě, a nebo jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct. Uvidíme, jestli si ještě vzpomenu. Ale myslím, že má myšlenka byla, že Jonas Akerlund je možná schopen natočení dobrého filmu, ale zatím k tomu určitě/bohužel nedošlo, a že s tou úrovní péče a detailu, jaké předvedl tady, jeho hrdinové vypadají pouze jako hlupáci. () (menej) (viac)
Galéria (14)
Fotka © Front Row Filmed Entertainment
Zaujímavosti (27)
- Kapely Mayhem, Burzum a Darkthrone odmítly poskytnout práva na použití jejich hudby ve filmu. I přesto ve filmu zazní některé skladby od skupiny Mayhem. (Punisher)
- I keď Euronymous vo filme fajčí cigarety, v skutočnosti bol však nefajčiar. (Peter.N.5688)
- Náboje do brokovnice, kterou se bývalý zpěvák kapely Dead zabil, mu měsíc před smrtí poslal Varg Vikernes (Emory Cohen). (pornogrind)
Reklama