Korporace

Televizní, ale tematicky velice relevantní - Silhol má tu smůlu, že podobné téma podstatně lépe pojednal Stephane Brizé v Zákonu trhu a o několik levelů ho samozřejmě překonávají Dardenni s Dvěma dny a jednou nocí. Jeho film hlavně ke konci připomíná spíš svědomitou rešerši tématu s návodným morálním klimaxem. Ale výkon Céline Sallette a Lamberta Wilsona tomu dává potřebnou energii. (07.07.2017)

Omg ty francouzi jsou takový levičáci, že jim neni trapný vyrobit film, kde nejkladnější hlavní postavou je inspektorka práce, která se chlubí, že ji nikdy nemůžou vyhodit z fuknce a šéfa (nějakýho oddělení) firmy pomalu zaplejtají do kola za to, že chce vyhodit pár nadbytečnejch zaměstnanců. #mffkv #světlýZítřky #budujeme #děteMiZVočí (65%) (03.07.2017)

Ne, že by film nenesl message o "praktikách korporací" ... 5* však dávám za přesvědčivé nahlédnutí do toho, co "přináší a bere" být top manažerkou v nadnárodní společnosti. Emilie (skvělá Céline Sallette) je velmi chytrá, racionální, manipulativní, skvěle se ovládá a bez pochyby se vyzná v tom, jak věci v korporátu fungují; zkrátka má všechny předpoklady jít již jen nahoru a patřit mezi nejlepší top manažery dalších 20 až 30 let. Bohužel pro ni i ostatní top manažeři jsou velmi chytří, manipulativní... a to se nemusí hodit v interních bojích o to, koho obětovat. (07.07.2017)

Buď se na ten film můžeme koukat, jako na zobecnění boje proti špatnému systému a chování jednotlivců na různých stranách barikády při tomto střetu. To by se asi dalo vydržet. Ale už v úvodních titulkách sami tvůrci přiznávají, že o zobecnění nejde, ale o kritiku zlých korporací - původců všeho zla, proti kterým srdnate bojuje dobrý stát. A vše pak vyznívá jako francouzská agitka, adorující (byť možná nevědomky, protože nač se zabývat širšími souvislostmi) regulaci, zabetonovaný pracovní zákoník, dramaticky zvyšující se byrokracii ve spojení s řízením bezpečnosti práce, atd. Samotná hlavní postava jedná dost směšně a neuvěřitelně: ta, údajně tvrdá a nejlepší na "špinavou" práci, už na začátku ve své normální "tvrdé" roli, není schopna řešit normální situace (rozhovor s nechtěným zaměstnancem) a už tam sklouzavá do hysterické pózy (nemluvě o tom, že už tehdy jí muselo být jasné, že tenhle chlap si něco udělá - mně v kině aspoň bylo [haha]), už úplně neuvěřitelně se chová od začátku k inspektorce práce a snaží se udělat vše proto, aby se stala hlavní podezřelou, načež náhle zjistí, že inspektorka je fajn ženská s těmi správnými hodnotami! Vedle její umělohmotnosti stojí tedy problém scénáře, že tu nesledujeme zkoušku morální zodpovědnosti hlavní postavy, ale reakci na strach z toho, že se stane hlavním viníkem a proto i obětním beránkem. Pak najednou ty pravé hodnoty chutnají. Úplně nejnechutnější scénou je rozhovor inspektorky a hlavní postavy o tom, která z obou dam to má lepší (plat / poslání) a úplně člověka uzemní, když inspektorka s fanatickým svitem v oku pronese zpupně, že řídí 30.000 zaměstnanců (rozuměj kontroluje, že firmy dodržují byrokracii s těmito zaměstnanci spojenou). A je také vidět, že si tuto moc náležitě užívá ve scéně, kdy zavře celou stavbu. A pak je to najednou vše nepředstavitelně směšné nebo vlastně smutné. (02.07.2017)

Pokrytectví, manipulace a víra v obnovitelnost lidských zdrojů jsou v souvislosti s korporacemi (ale i mnohem menšími firmami) naléhavé téma, nicméně Silhol nedokáže přikovat formou tak jako to třeba umí „kancelářské“ kusy Margin Call či Strach a chvění. Navíc souboj inspektorka práce a personální ředitelka, která v tom nechce být sama vs. top management nadnárodní společnosti s kvalitní právní podporou až příliš zavání idealismem. Ve skutečnosti by všichni úzce spolupracovali a na konci se smetáčky v rukou nadzvedli koberec. A jestli nebohý Dalmat dopadl panu řediteli na limuzínu, museli by pozůstalí zaplatit škodu.. (13.06.2019)