Sandman

Sandman je komiks vizuálně uhrančivý a zároveň postavený na moci slova. A jestli si za něco seriál zaslouží pochvalu, je to vizualizace slova. Nejlépe patrné je to v epizodě čtvrté, A Hope in Hell, která adaptuje jeden z nejlepších sandmanovských sešitů. Zde soupeří Morfeus ve hře představivosti a slovního trumfování a režisér Jamie Childs tuto čirou abstrakci dokáže zobrazit naléhavě a vystupňovat ji z čistě teoretické hry v bolestivou, fyzicky přítomnou zkušenost. Při čtení Sandmana se vás zmocňuje silný dojem, a ten přetrvává a přetrvává a nutí vás se k přečtenému vracet. V komiksovém Sandmanovi jsou obrazy, které nemůžu dostat z hlavy. Zatímco u seriálu už týden po zhlédnutí musím tápat, natož aby ve mně emoce nadále rezonovaly, připomíná polozapomenutý sen po probuzení, po němž se jeden natahuje planě. Mnoho z tajemnosti i ambivalentnosti je pryč. Postavy ne tak docela procitají, není to zcela plastické, na vině je opět netflixovská dramaturgie a poměrně slabá režie, která s výjimkou první a čtvrté epizody nezhmotňuje obrazy a nedívá se na ně nově. O důstojnou adaptaci se jedná, ale o takovou, kde jsou všechny nejlepší momenty obsaženy už v předloze, a seriál netvoří žádné nové, srovnatelně pamětihodné. Snad s výjimkou několika výtvarných: brána říše snů, Peklo, závěrečná sochání snů a nočních můr. Nakonec je to vlastně celkem konzervativní adaptace, podobně jako v případě Dobrých znamení. A to stačí na velmi dobrý příspěvek k žánru, ale v žebříčku nejlepších seriálů se mi Sandman nejspíš neobjeví. (01.02.2024)

Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo od Lucifera. Sandman ve své čtvrté epizodě představuje bitvu platoniků vedenou pod heslem: lze-li si to představit, musí to být reálné. Morfeus se odváží do Pekla, nedantovsky bez průvodce, aby získal zpět jeden ze svých ukradených artefaktů. Následuje souboj myslí a imaginací, dravý pekelný šach, v němž se soupeřovu ideu snažíte přebít svou vlastní. Vzniká tak jakýsi potravní řetězec, vedoucí od vlka až k abstraktnu. Je to nepřekvapivě zlo, které sáhne po biologismu a postupuje až k mikroskopickým organismům. Zatímco Morfeus, Pán snu, zvítězí díky pochopení končin mimo rozum. Jsem bakterie, dí Lucifer. - Jsem svět, opáčí Morfeus. - Nova, explodující. - Vesmír, zahrnující vše živé. - Jsem anti-život. Temnota na konci všeho, praví Lucifer, domnívaje se, že zasadil finální úder. - Jsem naděje, kontruje Sen. A najednou jako by se v Pekle rozednilo, paprsky svítání obestřou Luciferovu komnatu. Je to naděje, co je tím pravým světlonošem, zesměšňující tak samo Luciferovo jméno. V Dantovi stojí nad branami pekla slavný nápis: Zanechte vší naděje, kdo vstupujete. Ale právě Morfeovo neuposlechnutí této výzvy, jeho schopnost uchovat si naději vedly k Luciferově porážce... Seriálu se v epizodě nazvané A Hope in Hell, jež adaptuje jeden z mých nejoblíbenějších momentů v celém komiksu Sandman (kde se však Sen neutkává přímo s Luciferem, ale s démonem Choronzonem), povedlo bravurně převést do filmové řeči scénu, která je postavena na jazyce a představivosti. (05.02.2024)