Situace manželů Vicherkových se po patnácti letech manželství dostala do krizového bodu. Jistoty, které si vybudovali, se staly za tu dlouhou řadu všedních dnů společného života tak samozřejmými, že si je už přestali uvědomovat. Všechno plyne v dokonale vyjetých kolejích a vzájemná komunikace postupně degeneruje. Hornický předák Jožka Vicherek je trochu furiant, ale v podstatě chlap jak má být. Je zcela zaujat svou prací, která mu dává jediný smysl života a pro nic jiného nemá čas. Při běžné lékařské prohlídce mu lékař diagnostikuje silikózu. Znamená to, že bude muset vyměnit svoji práci v hlubině za práci na povrchovém dole. Kde vzít odvahu přiznat se své ženě, že ve čtyřiceti je vlastně částečný invalida? Jeho ženu Marii zase jednoho dne upozorní kolegyně učitelka na pár prošedivělých vlasů, jen tak, bez úmyslu, jak už se někdy mezi přítelkyněmi hovoří. Marii je šestatřicet a těch náhodných pár slov ji přinutí bilancovat. Začne sčítat, co jí život zůstal dlužen. Manžel jí už dávno nedovede říci hezké slovíčko, nezajímá se o její problémy. A i když si vlastně nemůže na nic stěžovat, rozhodne se, že musí něco nového začít, ať je to cokoli. Před svojí první životní křižovatkou stojí jejich patnáctiletý syn Jirka. Má si zvolit povolání a poprvé se rozcházejí jeho názory s tím, co si přejí rodiče.
Příběh zobrazuje problémy současné rodiny, společenství, ve kterém se tradiční vazby značně uvolnily a nové se teprve vytvářejí. Vzájemné vztahy už přestaly být určovány ekonomickou závislostí a stále více na sebe berou roli dobrovolné volby. Otázka zní, zda začínat znovu nebo ne a případně jak znovu začínat a s kým.
(mibara)
