Loutky

Už úvod s japonskou obdobou loutkového divadla dává tušit, že tento film Takeshiho Kitana bude mimořádný. A pak přijde průchod provazem k sobě připoutaných hrdinů rozkvetlým sakurovým hájem.. Po začátku to vypadalo, že budu sledovat skvostné melodrama nenaplněné lásky Matsumota a Sawako, ale film se ještě rozvětvil do dalších dvou neméně skvostných příběhových linií. Hodně smutné, přitom tak krásné.. Film má takovou zvláštní, avšak vtahující, náladu a atmosféru. Ta překrásná hudba, ty nádherné obrazové kompozice.. Paráda! Ne každému sedne příliš pozvolné tempo filmu. Mně sedlo znamenitě. Kitanův úžasný snímek mě doslova uchvátil! (07.09.2005)

To je zvláštní film. Nevěřila bych, že budu tak dlouho koukat na něco poetického s minimem děje a přeci tak ohromně výmluvného. Nejdřív jsem měla pusu dokořán a dumala jestli to bude celé loutkové. Když jsem si na loutky zvykla, tak nastoupili herci. Tři osudy, tři příběhy, krásná hudba a hodně, hodně námětů k přemýšlení... (11.02.2012)

Nejen vizuálně krásný, poetický film plný něžných emocí, které sice místy hraničí s patosem, ale více méně se jim daří zůstat na té příjemné a neotravné straně barikády. S citem je tedy zacházeno akurátně, film svým mimoslovným sdělením připomíná tvorbu Kim Ki-duka, ale k záměně by dojít nemohlo, protože na to zde hrdinové dostatečně netrpí. :) Tempo je pomalejší, ale to ničemu neškodí, jen je nutno, aby byl divák na něco takového patřičně naladěn... 8/10 (08.05.2015)

Je to celkom dobrá poetická dráma od Takeshiho Kitana. Má dosť dobrý príbeh o mužovi, ktorý nadovšetko miloval svoju priateľku a plánovali svadbu, lenže nakoniec bol nútený uprednostniť dcéru majiteľa úspešnej spoločnosti, čo jeho priateľka nezvládla a pokúsila sa o samovraždu, čo sa jej síce nepodarilo, ale mentálne ju to aj tak veľmi ovplyvnilo. Muž si uvedomí svoju chybu, vezme svoju lásku z nemocnice a vydajú sa na cestu. Behom toho si úspešný šéf yakuzy uvedomí, že vo vnútri cíti prázdnotu a spomenie si na svoju lásku z mladosti a fanúšikovi posadnutým úspešnou speváčkou, ktorý najviac túži byť s ňou, ale keďže sa speváčka kvôli svojmu znetvoreniu po nedávnej nehode ukrýva pred svetom, sám sa oslepí. Spracovanie sa mi páči, už od samotného začiatku som vedel, že ma to bude baviť minimálne kvôli zaujímavému prepojeniu divadla s bábkami s reálnym životom skutočných ľudí, čo tu síce má nakoniec vlastne len minimálny priestor, ale aj tak to príjemne osvieži a bol som zvedavý, čo z toho bude. Film tvoria tri príbehy, ale ich rozloženie mi neprišlo práve najideálnejšie, keďže ich prepojenie je zanedbateľné a navyše ten hlavný je až tak výrazný a navyše má hlavný priestor veľkú časť už od začiatku filmu, že som sa do tých vedľajších nedokázal naplno dostať, lebo som bol zvedavý hlavne na to, ako bude pokračovať ten hlavný. Takže by som skôr ocenil, keby sa buď jednalo o tri samostatné poviedky nasledujúce po sebe, alebo boli rovnomerne rozložené v priebehu celého filmu. Ale keď sa nad to povznesiem, všetky tri mi prišli dosť zaujímavé, ich spoločný motív, nenaplnená, prípadne nešťastná láska je v každej podaná trochu inak a postavy síce nemajú toľko priestoru, aby sa k nim dal vytvoriť plnohodnotný vzťah, ale v tomto type mi to vyhovuje. Navyše celý čas sa to nesie v takom príjemne pomalom tempe, aké mám v tomto žánri veľmi rád a určite musím pochváliť aj tú výbornú atmosféru. Len ten záver mi prišiel taký nevýrazný, aj keď niečo podobné som aj čakal. S hereckým obsadením som spokojný, viac priestoru tu má len pár postáv, ale všetky mi prišli úplne ideálne, výborné hlavné duo, kde vyniká hlavne charizmatický Hidetoshi Nishijima, k tomu šéf yakuzy, speváčka a pár ďalších, tu som úplne spokojný. Réžia a technická stránka sú výborné, Takeshi Kitano tu opäť odviedol veľmi dobrú prácu, pekná vizuálna stránka, k čomu napomáha aj dobrý výber prostredí, pôsobivá atmosféra a ten tradičný Kitanovský prakticky až poetický prístup, toto mi sedí. Takže jedine to rozloženie poviedok ma trochu rušilo, ale aj tak sa mi to dosť páčilo, príjemný film, ktorý sa oplatí pozrieť aj viackrát. 74% (12.08.2014)

Příběhů o lásce je ve filmu velká spousta, ale málokteré jsou tak tragické jako tři příběhy v Kitanových Loutkách. Film začíná scénou loutkového divadla bunraku, které předznamenává úplně odlišnou formu, než jakou Takeši Kitano obvykle točí svoje filmy, dokonce je to oproti zbytku jeho filmů úplně skoro nekitanovský stand alone. Loutková předehra se změní ve tři oddělené, ale přitom vzájemně důkladně provázané příběhy o lásce přetrvávající a zároveň hrozně tragicky smutné. První částí je příběh mladého Macumota, který se pod tlakem rodičů rozhodl vzít si dceru svého šéfa a mít tak zajištěný kariérní postup na úkor své původní snoubenky Sawako, která se po této události neúspěšně pokusí o sebevraždu, což na ní zanechá vážné psychické následky a Macumoto po zjištění co se stalo okamžitě odjede za Sawako a rozhodne se být s ní za každou cenu, i když jí nemůže pomoct. Tato dvojice se pak stává tak trochu "průvodci" i v příbězích jakuzáckého šéfa Hira, který se podobně jako Macumoto rozhodl pro kariéru na úkor své přítelkyně a na stáří vzpomíná na svůj předchozí život a snaží se odčinit svoje chyby. A posledním tragickým hrdinou je silniční dělník Nukui beznadějně zamilovaný do mladé popové hvězdičky Haruny, která je pro něho příliš nedosažitelná, ale jako všichni aktéři těchto příběhů i on dostane svou šanci za určitou cenu. Loutky mezi ostatními Kitanovými filmy vynikají především tím, že do popředí staví pouze náznakové emoce a vztahy mezi postavami a úplně vytěsňují prvky přítomné ve zbytku jeho tvorby. Velmi důsledně se vyhýbá veškerému násilí a úplně odstraňuje jakýkoli humor a taky je skoro bez epizodních scének, které když už v tomto filmu jsou, tak nejsou ani trošku humorné. Hlavní důraz je tu na melancholii a velmi extrémní podoby silné lásky vrcholící až k divadelně tragickým vyzněním jednotlivých příběhů, zvláště toho o Macumotovi a Sawako. Přes takhle zvláštní podoby lásky se odráží podobenství o trochu reálnějších mezilidských vztazích a působí to velmi melancholicky a silně dojemně. Tomu pomáhá jemná barevnost scén, která sice je velmi různorodá, protože se scény odehrávají v různých prostředích a hlavní část děje je na podzim s barevným listím, ale zároveň nijak nepřehlušuje pohled na samotné postavy, takže jsou scény a pozornost diváka zaměřené především na dvojice ústředních postav a i ve velkých otevřených prostranstvích je to takto velmi intimní. K tomu ještě nějaká ta melancholická hudba, melancholické postavy v melancholických příbězích a k tomu ještě kopa další melancholie navrch. Loutky jsou taková jímavá smutná pecka, která to z diváka neždímá, ale nakonec mu to napálí přímo do obličeje v trochu extrémnějším stylu, než by člověk o filmu o lásce čekal. Je to prostě jeden z nejkrásnějších a nejsmutnějších filmů o lásce jaké existují a Takeši Kitano tu vytvořil jeden ze svých nejlepších filmů (a tohle píšem asi u většiny kitanových filmů no :)), ikdyž trošku nekitanovským způsobem. :) (21.12.2010)