Příběhy 20. století - Holocaust (2021) (séria)
Obsahy(1)
Porážka nacismu v květnu 1945 přinesla osvobození jen zlomku českých a moravských Židů: těm, kteří přežili deportace, koncentrační, vyhlazovací a pracovní tábory a nakonec ještě tzv. evakuace, tedy pochody smrti. Ani v případě přeživších však rozhodně nelze mluvit o „šťastném konci“. Jen málokteří se shledali se svými blízkými, většinou ztratili celé početné rodiny, vraceli se s podlomeným zdravím a otřesenou důvěrou ve svět, s nepopsatelným traumatem, mnozí trpěli výčitkami. Hana Trávová, která přežila v terezínském ghettu (jako jedinou z rodiny ji nedeportovali do Osvětimi), říká v rozhovoru pro Paměť národa: „Já jsem přežila. Nemohu říct, že jsem z toho byla šťastná. Myslím, že my, kteří jsme přežili sami, si to skoro všichni celý život vyčítáme.“ Bilance „konečného řešení židovské otázky“ byla strašlivá: podle údajů z roku 1964 se na území protektorátu Čechy a Morava v době jeho vzniku nacházelo 118 310 Židů (podle norimberských rasových zákonů). Z nich se přibližně 26 tisícům podařilo uprchnout či se na posledních chvíli vystěhovat ze země. V protektorátu zůstalo 92 199 Židů, nacismus jich nepřežilo 78 154. V odborné literatuře se uvádí, že počet obětí nacismu z předválečného Československa činil asi 360 tisíc lidí – přibližně 270 tisíc mrtvých představují Židé (a několik tisíc Romové). Židé, kteří se na jaře a na počátku léta 1945 vraceli domů, čelili novým útrapám, jejich přivítání v poválečné republice bylo často nevlídné až nepřátelské. Lidem se nechtělo vracet majetky, které si u nich ukryli židovští sousedé před deportacemi, na Čechy působila také mnohaletá nacistická propaganda, sdíleli antisemitské předsudky. Mnozí přeživší vzpomínají, že o svých hrůzných zážitcích příliš nemluvili, protože nebylo s kým: lidé si jejich utrpení neuměli představit, navrátilcům jako by nerozuměli, případně jejich líčení zpochybňovali. Asi tři tisíce navrátivších se Židů mělo vážné potíže, neboť se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti – a českoslovenští političtí představitelé se rozhodli vyhnat („odsunout“) německé obyvatelstvo. Problém však měli i Židé, kteří uváděli národnost židovskou, avšak jejich jazykem byla nenáviděná němčina. Mnohonárodnostní demokratické Československo nebylo už nikdy obnoveno – a během několika poválečných let zaniklo i to, co z něj ještě zbývalo. V únoru 1948 provedli komunisté převrat a ve stejném roce vznikl stát Izrael – obojí vedlo k odchodu tisíců přeživších. Ti, kteří zůstali, museli brzy čelit komunistickému antisemitismu, který se brzy plně projevil ve vykonstruovaných procesech s tzv. agenty mezinárodního sionismu. Velké židovské neštěstí bylo součástí celonárodního úpadku. (Česká televize)
(viac)Recenzie (1)
Mnoho pamětníků o těchto věcech není schopno vyprávět, přitom je to důležité pro další generace. Asi nejsilnější je zde historka kdy při matematickém testu nedal židovskému dítěti chlapec nic opsat se slovy, že je blbý Žid. Ten ho napadl a "nedokázali nás od sebe rozdělit ani hasícím přístrojem a museli mu udělat plastiku lebky z titanu". ()
Galéria (3)
Fotka © Česká televize
