Druhá strana nádeje

(147/2017) / No trvalo mi pár minút kým som sa zorientoval. Pre mňa prvý Kaurismäkiho film je nabitý absrudnými postavami, dialógmi, scénami. Jasné posolstvo o všakovakých predsudkoch v spoločnosti je postavené na základe suchého humoru a niektoré hlášky teda stáli za to. Oceňujem, že aj formálna stránka je na úrovni, nie vždy je to v Európe zvykom pri tomto type filmu. (7/10) (04.10.2017)

Musím uznať, že námet o sýrskom utečencovi hľadajúcom azyl vo Fínsku sa mi celkom pozdával. Akurát to podanie ma akosi neuchvátilo. Na jednu stranu sa mi páčila tá občasná satira a suchý severský humor, no ten chlad, ktorý z toho vyžaroval mi prišiel viac na škodu ako na úžitok. Ja mám radšej temperamentejšie prevedenie deju s vypätejšími emóciami postáv. Teda aspoň pri filmoch s takým sociálne výrazným námetom, aký bol aj v Toivon tuolla puolen. Ale inak to bolo celkom zaujímavé, aj keď niektoré situácie boli prinajmenšom neuveriteľné a nereálne. (25.11.2017)

Ach jo, takže Kaurismäki fakt natočil pohádkovou agitku o strašně moc moc hodném uprchlíkovi, který se seznámí s dalšími moc moc hodnými uprchlíky v uprchlickém táboře a pak taky s moc moc hodnými Finy, kteří ho zaměstnají, vyrobí falešné doklady a najdou mu ztracenou sestru. A taky se seznámí se skinheady. A ti jsou snad jedinými uvěřitelnými postavami v celém filmu, protože to prostě jsou skinheadi. Na tom všem jsou ale dva obrovské průsery. První je ten, že jestli jsem u Le Havre napsal, že tam Kaurismäki jede na půl plynu, tak v případě Druhé strany naděje by to platilo tak na čtvrt plynu. Prostě... kamerou a hudbou je to pořád ten starý dobrý Kaurismäki, ale z nějakého záhadného důvodu ztratil cit pro tempo a poetičnost scén. Tady je totiž většina scén delší, než by měla být a já fakt nechápu, proč. Asi se Kaurismäki snaží zavděčit trendu moderní kinematografie natahovat filmy na co nejdelší stopáž, ale jinak fakt nevím. Prostě to není ono, je to nuda a to jeho styl mám strašně rád. Druhým průserem je to, že Kaurismäki zde popřel celou svoji tvorbu. Zní to divně, ale hned to vysvětlím. Ve všech jeho filmech (viděl jsem všechny kromě Bohémského života a Světel v soumraku) jsou Finové uzavření, introvertní, těžko se smiřují sami se sebou a ještě hůře se mezi sebou seznamují. A tady? Finové hned se vším pomůžou úplně neznámému člověku, hned se s ním baví jako s letitým kamarádem... Sorry, ale co to sakra je? Navíc tady jsou všechny postavy neskutečně černobílé. I v Le Havre jsou Finové ještě pořád Finové, ale tady? Evidentně je Kaurismäki buď tak fascinovaný tématem uprchlíků, že zapomíná na realitu (čímž myslím realitu, kterou zná, jestli mi rozumíte) a nebo se strašně snaží zavděčit na festivalech, aby dostal nějakou cenu. Nebo je v tom obojí zároveň. Tak jako tak, Druhá strana naděje nevypadá jako film od člověka, co natočil takové pecky jako Děvče ze sirkárny, Mraky odtáhly nebo Muž bez minulosti... Strašně mě to mrzí, nikdy bych nevěřil, že k tomu dojde, ale poprvé v životě musím dát Kaurismäkiho filmu jenom lepší 2*. Mám ho rád, je to talentovaný režisér - ale tenhle film se mu prostě nepovedl. A nadhodnocovat jenom kvůli tomu, že je to on, to už jsem jednou udělal. Podruhé už ne. Lepší 2* (29.12.2020)

Evangelium podle Akiho vol. 2. Prvni dil rikal, ze kdyz se k sobe lide budou chovat s uctou a jako lide, muze byt na svete dobre. Druhy to rika znovu, jen se mu tam vkradaji nackove vic nez jsme u finskeho genia zvykli. Posledni replika vudce mistni "domobrany" je naprosto charakteristicka a ostra. Pro brblaly - Kaurismaki nikdy netocil realisticke filmy, ale vetsinou jakousi socialni utopii. Nejlepsi reseni byvaji casto ta nejjednodussi rikaval uz ve stredoveku Vilem z Ockhamu. (19.09.2017)

Dva propletené příběhy, tak od sebe navzájem odlišné, že to ani nevypadá, že by bylo možné je propojit. Posuďte sami - na jedné straně vážné drama o syrském uprchlíkovi, co se snaží získat ve Finsku azyl a hledá svou sestru, která se mu ztratila kdesi u maďarských hranic, a na straně druhé až groteskně absurdní komedie o stárnoucím podnikateli, co odejde od své ženy, rozprodá obchod s košilemi a koupí restauraci čtvrté cenové s odpovídajícím personálem. Akimu Kaurismäkimu se přesto povedlo v poslední třetině filmu oba děje velice přirozeně spojit do úsměvného a uvědomělého komediálně-dramatického mixu, v němž najdete i vyjádření k uprchlické krizi, i suché vtipy trhající bránici. Pár drobností je sice už navíc (třeba postavy tří stereotypních skinheadů), ale to jsou vážně jen detaily. (02.07.2017)