Jarní povětří

Jarní povětří jsem měl možnost vidět na jednom soukromém filmovém fesťáku v přítomnosti postarších lidí, kteří více méně ,,Vítězný únor 48" zažili a pro které má tento film, alespoň podle jejich reakcí, určitou váhu. Já tuto dobu nezažil, takže nevím, jak moc se Jarní povětří přiblížilo skutečnosti, ale jako film mě to moc nezaujalo (vyjma hereckých výkonů, které byly bravurní), takže nevidím jediný důvod, proč bych to měl někdy v budoucnu čeknout znova. (27.11.2008)

A máme to tu opět. Mladá, nepříliš pohledná, naivní a relativně hloupoučká dívka polapená do sítí zvrácených ideálů. Bystrý a zapalený mládenec, buran, vyšlapávající tu správnou, rudě zbarvenou, cestičku našemu koťátku. Jet to celé v zaběhlých kolejích ubohých agitek, tasil bych bez otálení odpádek. Jenže... Helge to vzal malinko jinou a věru působivou cestou psychologického dramatu, vnitřních pohnutek, intelektuálně štiplavých prupovídek, hrdosti, lásky, obav z blížícího se uragánu zla a šílenství až po dramatickou krutou porážku vlastní důstojnosti (ani nevím proč, ale Hogerova postava mi velmi přípoměla Winstona Smithe z Orwellova 1984). Ústupek vlastním hodnotám, myšlenkám, moudrosti a to vše díky nevděčnému parchantovi. Sledovat morální úpadek Hogerovy postavy mě bolelo a nejhorší na tom celé je, že si vůbec nejsem jistý, jestli bych přes svou hrdost brutálnímu nátlaku doby rovněž nepodlehl. Nad agitačním opovržením Jany nad svým otcem opovrhuji pro změnu já. Soudruhem proti své vůli... (13.11.2015)

Komorní drama o vztahu dívky s rodiči a přítelem. Politika asistuje v pozadí jako kulisa nutná pro doplnění charakterových vad či kvalit jednotlivých účastníků. Karel Höger zcela zastínil brilantní výkony ostatních, jeho filozofující otec sice není ústřední postavou, ale Höger pomalinku loupe slupku intelektuála a představuje nechutně slizkého šosáka. Jiskření mezi Libuší Švormovou a Jiřím Valou se také dočkáme v míře téměř vrchovaté. Malinko jsem váhala mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale za přítomnost fešného Jiříka Valů zkrátka musím film lehce nadhodnotit. (19.12.2012)

"Nic nemilujeme tak, jako vlastní představy o tom druhém…." Tento Helgeho film o ideálech mládí a ztrátě iluzí je skvěle vystaven a má výborně napsané dialogy. Hodně zajímavá je postava tatínka hlavní hrdinky Jany postavená po většinu času na typickém ("jen tak jako by mimoděk") herectví Karla Högera. Ten jeho suchý humor a cynické intelektuální hlášky to je vážně něco („Myšlení není v kurzu…“ „Člověk nežije tak dlouho, aby si mohl dělat nějaké morální exhibice...“ "To čemu se dnes říká charakter, to strašně podražilo, to je luxus…")... Každopádně žít s takovýto tatínkem, to muselo být pro idealistku Janu čím dál složitější. Hodně silná je scéna, kdy dotyčná sedí na stranické schůzi, a poslouchá, jak její tatínek mluví o svých důvodech pro vstup do strany, o kterých přitom ona dobře ví, že jsou to všechny lži a fráze. Jen ona ví, že on tam přeci "nepatří". Nebo že by ona "nepatřila" do světa svých rodičů? Onen závěr o nalezení sebe sama je vskutku silnej. (17.04.2022)

Pozoruhodná záležitost hned v několika ohledech, předně tedy je to krásně napsané, ty dialogy (i monology) stojí za to.. Herecký trojlístek - pan Karel Höger, mladinká Libuška Švormová a pohledný Jiří Vala - skvělý.. Ač jsem místy pociťovala pnutí a otevírala se mi kudla v kapse, dokázala jsem to ustát a vnímat film především jako psychologické rodinné drama, či spíše vztahovku jako řemen.. No a v neposlední řadě mě tento snímek donutil zamyslet se nad tím, jak bych se zachovala já, samozřejmě čistě hypoteticky.. Jsem moc ráda, že jsem se narodila o desítky let později a nikdo z mé rodiny není a nikdy nebyl soudruh, zaplať Pán Bůh.. (22.12.2020)