Svatá Klára

Presne na takéto filmy som ako mladšia chodila do filmového klubu. V podstate divná vec, ale tá čudná atmosféra ma opantala a tie decká hrali tých punkových grázlikov ohromne prirodzene .. mňa bavilo a aj hudba nebola zlá. A sem-tam slušná hláška .. Za milión si kúpim nové volvo s mramorovým volantom. 3,5* (08.07.2017)

Asi tak 13 let uplynulo od doby, kdy jsem Svatou Kláru viděl poprvé. I po letech jsem si pořád pamatoval různý útržky a jednotlivý scénky a chtěl jsem to vidět znovu. Jenže název jsem zapomněl, takže jsem nebyl schopnej vypátrat, co to bylo za film. Až nedávno jsem úplně náhodou tady narazil na nějakej film Svatá Klára, jehož název mi sice nic neřikal, ale po přečtení obsahu jsem si uvědomil, že to je ono. Svatá Klára je v podstatě celkem o ničem. Nebo jestli to bylo o "něčem", tak já jsem to prostě nepochopil. Je to jakási bizarní, fantasmagorická, lehce kyberpunková story o tom, jak nějaká partička spolužáků ve věku cca 14 let jen tak různě zevluje po všemožnejch depresivních a ošuntělejch místech, občas jdou do školy, nebo vykládaj něco o nějaký revoluci. Zní to jako blbost, ale z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu mě ten film hned od začátku zaujal a já se od toho nemoh odtrhnout. A to já teda jinak "divný" filmy zrovna moc nemusim. Hodnotim teda celkem vysoko, ale nejsem schopnej to nijak racionálně zdůvodnit... (08.10.2012)

Velice pěkný a citlivý film, který se by se s trochou nadsázky dal označit za netradiční romantickou komedii. První dvě třetiny jsou plné absurdních situací, které těží především z napětí mezi zavedeným systémem a nonkoformismem, přičemž představitelé onoho "systému" jsou sami osobami nanejvýš originálními a bizarními. V poslední třetině ustupuje zábava spíše romanci a končí snovým závěrem, který umožní divákovi prožívat zvláštní atmosféru filmu ještě dlouho po jeho skončení. (31.07.2008)

Překvapující adaptace Kohoutovy satiry Nápady svaté Kláry, uvedená v karlovarské soutěži, odkud si režisérské duo Ori Sivan – Ari Folman, dnes proslulý tvůrce experimentující s animátorskými postupy, odneslo Zvláštní cenu poroty. Oproti dřívějšímu exilovému zpracování Vojtěcha Jasného, zachovávajícímu alegorický tón a české reálie, se debutující dvojice pustila do nesvázané, až extravagantně stylizované verze, jež rozehrává původní fantaskní, věšteckou zápletku po svém. Nadpřirozená schopnost spolužačky Kláry tu je bizarně okolím probírána v souvislostech s ruským (krymským) původem její rodiny, záhadnou (snad tarkovského) Zónou, a dívka od své obdobně zkušené matky získává radu, ať počká, než při prvním zamilování magická předvídavost pomine. Svěží a svérázný tón, nesoucí se v atmosféře rockové muziky 90. let, protíná vyprávění vděčně zabarveným filtrem zaměřujícím se výrazně na teenagerovský svět, mladistvé vzpoury (proti škole, proti systému, za revolucí), rozpaky a emoce a první doteky lásky. (12.01.2014)

Co opravdu nesnáším, jsou adaptace výborných literárních děl, které se snaží být originální, ale ve výsledku působí neskonale hloupě. Zařekl jsem se, že hodnocení odpad se vyvaruji, ale už jsem tohle předsevzetí třikrát porušil a jestliže jsem tak ohodnotil prznění Kunderova díla, můj obdiv a úcta ke Kohoutově zábavné a poučné knize mi velí zachovat se stejně. Byl to první izraelský film, který jsem kdy viděl a myslím, že i nadobro poslední. Jestli takkhle Izraelci nákladají s literárními skvosty, ruce pryč od jejich filmů. (13.07.2009)