Ružové sny

Poetika se filmu nedá upřít, hlavně díky snům hlavního hrdiny, kterého bezprostředně a přirozeně ztvárnil tehdy začínající Juraj Nvota. Cigánku, do které se zamiluje zahrála taktéž začínající Iva Bittová. Vadilo mě předabování českých herců Josefa Hlinomaze a Marie Motlové, když jejich pravý hlas znáte, těžko si na to zvyknete. Naopak Václav Babka a Libuše Havelková mluvili plynně po slovensky. Když spustili cikáni mezi sebou tu svoji hatmatilku, slovu jsem nerozuměl, ale asi to byl režisérův záměr. Růžové sny se zcela vymykají normalizační tvorbě sedmdesátých let, snímek mě ale upřímně moc nezasáhl. (13.03.2019)

Růžové sny jsou malý orbis pictus: Hanák jimi syntetizuje různé společenské i individuální životní formy – s důrazem na mnohotvárnost ideálů, (zlo)zvyků i předsudků, které usměrňují mezilidské vztahy i poměr člověka k jeho životnímu prostoru. Úsporné obrazy se v plynulém, neupovídaném vyprávění, protkaném nenahodilými analogiemi (jež upamatovávají na plně nepostihnutelné correspondances, tajemnou stavebnost skutečnosti), přirozeně druží, svědčíce současně o všem – o životě, místech a snech, o pocitech, práci i láskách, o lidech, zvířatech a věcech – , a uvádějí tak do jednoho nerozdělitelného světa, jehož drolivost je jen zdáním, vyvolaným vlastní labilitou jeho obyvatel – herců i diváků. (22.12.2013)

Poetické sbližování a vzdalování dvou odlišných duší na pomezí reality a snu. Rozpoznatelný rukopis režiséra Dušana Hanáka, pozitivní až idylická nálada celého snímku, vynikající civilní herectví dvou okouzlujících hlavních hrdinů, skvělé písně a hudba z pera Petra Hapky. Co si přát víc? Snad jen, aby se jednou, až budeme minority všeho druhu chápat jako neoddělitelnou součást naší společnosti a ne jako její přítěž či nucené zlo, mohlo stát téma tohoto filmu anachronismem. A stejně tak jako Jolanka v závěrečném snovém obrazu odpoutává Jakubovo uvězněné srdce (což je mimochodem jedna z nejhezčích metafor, kterou jsem v našich filmech viděl), abychom se od těchto myšlenkových stereotypů odpoutali i my. Snad jednou... (04.12.2009)

Poetika a křehkost milostného vztahu jakoby vypadla z doby květinových dětí, tj. nové vlny. Ale ejhle, ono se psalo 1976... Láska mezi poš'tákem Jakubem a cikánkou Jolankou je všemi zapovězená a prochází tvrdými zkouškami. Rozdílné povahy, mládí, všechno je nové a poprvé. Kdo z nás si nevzpomene na své "počátky" a typickou definici "mladí a blbí"... Ale těm dvěma nepřály především společenské konvence. Režie Dušana Hanáka mi přišla lehce rušivá, zbytečně moc epizodních postav, podivný střih. Za krásné oči Ivy Bittové jedna hvězdička navíc. (22.07.2009)

Nadherny, lyricky podany snimek o zamilovanem postakovi Jakubovi a cikance Jolane. Oba hlavni protagoniste zaujmou na prvni pohled, at uz "panicky vzhlizejici" Juraj Nvota nebo pohledna 18-ti leta Iva Bittova. Zajimave jsou i vedlejsi postavy s Verou Bilou v cele, ci prostredi cikanske osady. Citliva kamera a hudba Petra Hapky krasne dokresluje pribeh postaka, ktery postupne ztraci sve idealy. V tomto pripade mi vubec nevadilo, ze forma zpracovani prevysuje obsah. Vyborna je scena, kdy se vesnicka tancovacka prostrihava s tancem samotne hlavni dvojice a hudbu kapely vystrida vrkani holubu. A jedna hlaska za vsechny: "Takovi jsou cikani. Kdyby ji nebil, rekla by... Nebijes me, nemas me rad". Jeden z nejlepsich slovenskych filmu. (10.03.2013)