Riaru Onigokko

Jedna z prvých vecí, ktoré ma bezprostredne po zhliadnutí napadli bola, že sa Sonovi od Večeře u Noriko konečne podarilo ustanoviť nový archetyp ženskej hrdinky v súčasnej japonskej zmiešanej (pop)kultúre a spoločnosti, ktorý možno pokladať za priamo „antiozuovský“. Zároveň ide o jeden z tých tvorcových filmov, ktoré (i napriek v tomto prípade zrozumiteľnému jednoduchému príbehu) dávajú najväčší priestor pre divácke interpretácie. Viac k tomuto malému geniálnemu dielku snáď napíšem neskôr. (07.12.2015)

Film „Riaru onigokko“ není pro každého, je to film, který je určen fanouškům asijské tvorby, jimž přines dobrý zážitek. Ale myslím, že je to zážitek i pro někoho, kdo japonské filmy moc nemusí. Není to jen o tom násilí, ale je to celkově o tom, co si hrdinka prožije a jaké scény musí podstoupit. V tomhle je to intenzivní, skutečně velmi intenzivní a dovede to diváka přimět přemýšlet o trochu hlubším smyslu dění. (19.02.2018)

Toto bláznovstvo plné krvi a vizuálnej nádhery je len ťažké opísať. Aj napriek tomu, že tu nosné témy ostávajú podobné ako pri iných Sonových filmoch, formou však ide o totálne uletený surrealistický megaúlet. Takže je to typický Sono no zároveň aj nie. Jediné čo ma napadá sú len také výkriky v tme ako napr. dlhé scény bez mužov (teda striktné delenie na mužský a ženský svet/princíp)... neustály boj o prežitie v podobe troch hlavných postáv (Mitsuko, Keiko a Izumi)... útek pred zbabelcami... spoločenský útlak na základe pohlavia.... mužská snaha ženy ovládať (metafora počítačovej hry Tag) a konečne je tu aj akýsi rituál prechádzania do dospelosti. Čiže ide hlavne o spoločenskú kritiku a japonského sociálneho systému, aj keď veľmi bizarnou formou. Na druhú stranu ale neslúži ta bizarnosť ako výborný priamočiary útok, ktorý vystihne problém dokonale a hlavne jednoducho? Akoby ste dostali päsťou do oka. Proste keď sa vo filme poukazuje na problematický vzťah medzi žiakmi a učiteľmi, tak učitelia dostanú do rúk guľomety a pod. Škoda, že sa dokonalé vychutnanie filmu nezaobíde bez poznatkov z oblasti japonskej kultúry a súčasného spoločenského prostredia. Sono je skrátka vlastenec. 85/100 (11.12.2015)

Nejdříve jsem se domníval, že Sono až příliš koukal na jeden posmívaný flák od Shyamalana. Posléze zazněla hudba od Mono, mých japonských oblíbenců. Samé překvapení. Sono umí překvapovat a já jsem za jeho nevyzpytatelnost rád. Je mi jedno, že Tag nedává smysl, jelikož v několika scénách, během kterých samozřejmě hrálo Mono, intenzita mého prožitku atakovala maximální hranici. Škoda, že jich tu není víc. Pecka ranku Love Exposure a Suicide Clubu se u mě tedy nekonala, ale tuhle kvalitní výstřednost jsem si stejně užil. (26.12.2015)

Šion Sono je pro mne podivínem, většinu jeho filmů jsem ohodnotil třemi hvězdy a níže, výjimkou jest Cold Fish a pochválit jej musím i za Tag. Je zde výrazně vidět vyšší rozpočet, kvalitnější kamera, žádné ošklivé a levně vypadající digitální záběry, které jsou v Japonské produkci zcela běžné a normální zde naštěstí nejsou, pouze story je příliš confusing. Celou hodinu divák netuší, na čem je a Sonovi se daří diváka neustále šokovat nečekanými brutálními útoky( Klidná situace se během sekundy promění v brutální masový masakr se spoustou mrtvých) a gore byť je praktické/digitální tak je místy mňamkozní a není ho málo! ( Svatba, škola highglight). Mínusem pro mne bylo nezodpovězení určitých otázek a na to, jak film šlape 60 minut vkuse, tak posledních 20 minut film docela stagnuje, ale přesto je Tag velmi slušnou, originální, snovou, brutální a jak už zmiňuje kolega Cedr alegorií. Každému to, ale nesedne. 75% (24.11.2015)