Co se šeptá

Nepochopitelně zapomentutý film, který dokázal secesní stylizaci dovést k dokonalosti a předznamenal tak svým způsobem jak Nočního motýla, tak Stříbrný vítr (všechny mimochodem nasnímal Ferdinand Pečenka). Dr. Jan Branberger (též zcela neprávem zapomenutý skladatel, přesto ředitel pražské konzervatoře a autor hudby např. k Bílé nemoci) velmi přesně zkomponoval hudbu období secese (u nás představovanou hlavně Josefem Sukem a Vítězslavem Novákem), která filmu dodává věrohodnou autenticitu. Domnívám se, že Haas se malinko v postavě skladatele, kterou sám hrál, inspiroval svým bratrem Pavlem. Ten byl silný a vážný introvert, ovšem rodina Haasova nebyla nijak extremně bohatá (měla se co ohánět) a jako student kompozice na konzervatoři u Leoše Janáčka v Brně musel pomáhat v obchodě svého otce (ve filmu je rodina naopak dobře zajištěná). Řekl bych, že se ve snímku odrazilo i nacionální prostředí Brna (třebaže film je lokalizován do Prahy), které Haas v mládí poznal - Haasova rodina mluvila česky a v Brně představovala dost výjimku mezi obchodnickými kruhy (přišla z východních Čech). Jazykové soupeření mezi češtinou a němčinou je na rok 1938 podáno přitom velmi jemně a nepateticky. Úplnou samozřejmostí je práce herců, Haas jako plnohodnotný člen činohry Národního divadla nesáhl vedle a své kolegy vedl téměř dokonale. (16.09.2011)

Byly to Haasovy poslední nostalgické prázdniny v Československu před jeho vynuceným odchodem do emigrace. Podstatná část tohoto autorského filmu vznikala v nádherných zahradách průhonického zámku za přítomnosti jedenadvacetileté Marie von Bibikoff, ruské šlechtičny a tehdy jediné Haasovy múzy, která se o několik měsíců později stane i zachráncem jeho života. Omamné léto uprostřed děsivého politického napětí vneslo do Haasova života záblesk romantického jiskření, které mezi ním a sličnou Marií probíhalo také vlivem čerstvých vzpomínek jejich společného seznámení. Film přinesl kromě něžného citového rozpoložení i vkusnou secesní atmosféru, rámovanou neobyčejným estetickým cítěním kameramana Ferdinanda Pečenky. Jiřina Štěpničková a Jozef Budský potom sehráli eroticky přitažlivou dvojici bývalých milenců, znovu se setkávajících za přítomnosti žárlivého manžela. Volbou skvělého partnera jako filmového soka Haas znovu prokázal, že má smysl pro výběr nových talentů a neokoukaných osobností. Škoda, že Budského filmovou kariéru v českých ateliérech na počátku války znemožnili jak slovenští nacionalisté, tak události v Evropě a v rozděleném státě (Budský se na stříbrné plátno vrátil až v roce 1946). (14.01.2009)

Poslední československá režijní práce Huga Haase dopadla skvěle. Kdyby v roli Martina byl znovu Haas, nikoliv trapně přehrávající Budský, neměl by tento snímek v naší předválečné kinematografii konkurenci. Dokonce i Ríša Novák byl v roli Ivana mnohem přesvědčivější než Budský. A musím pochválit svoji oblíbenou Šlemrovou, i v roli drbny byla naprosto okouzlující a odzbrojující. (24.03.2014)

Velice důstojné (a melodramatické) rozloučení Huga Haase s Čechy a Čechami, ale i s Češkami - až po tu poslední Titinku. Příběh zarámovaný v šepotu dvou starých drben a smíchu jednoho zlovolníka, vypráví o třech nerozhodných dospělých a jednom rozhodném dítěti (Martin usiluje získat něco, o co mu v podstatě ani moc nejde; Vilém dává ženě plnou důvěru, ale přesto jí nevěří; Helena se z toho snaží vybruslit tak, aby se Martin nažral a Vilda zůstal celý - jen malý Ivan ví, že zašmodrchaná síť vyžaduje "gordické" řešení). Pozn. 1: "Doutníková scéna" je opravdu překvapivá a neotřelá. Pozn. 2: Film, který působí svěže i po 80 letech, bude svěže působit už stále. (14.04.2017)

Vůbec ne špatné. Herecky příjemná Štěpničková i Haas. Zvlášť Štěpničková. Prostřihy na Šlemrovou a Rašilova mi přišly jak z (žánrově) jiného filmu. I konec by si to, podle mě, zasloužilo lepší, blíž k dramatickému ladění ústředního děje – Rašilova hláška jakoby patřila spíš k nějaké komedii. Celkově ale zanechalo příjemný dojem. (28.04.2020)