Izba

(2x) Ačkoli jde o fikci, může příběh Emmy Donoghue skvěle posloužit jako katarze a vyrovnání se s mnoha podobnými skutečnými příběhy (Natascha Kampusch, Elisabeth Fritzl). Velmi důležité je, že příběh nekončí vysvobozením z pokoje, ale naopak tímto momentem začíná to důležité. Brie Larson a Jacob Tremblay jsou vynikající. (23.11.2022)

Emma Donoghue se stejně jako ve své knize důsledně drží Jackovy perspektivy. Co nevidí a neslyší on, nevidíme a neslyšíme ani my. Kromě toho, že veškerou realitu vnímáme chlapcovýma očima, zároveň mimo obraz slyšíme jeho komentář, který nám sice pomáhá pochopit, čím je pro něj nevábná místnost magická, ale zároveň prozrazuje knižní původ příběhu. ___ Film se nás nesnaží šokovat explicitními detaily utrpení postav. Ponecháním velkého prostoru pro představivost nás situují do podobné pozice, v jaké se nachází Jack. Na rozdíl od něj si ale rychle domyslíme, že například Nick není hodný strýček, ale bezcitné monstrum. Provázání pohledu kamery s hlediskem pětiletého chlapce se vedle omezené šíře našeho vědění, která je zprvu útěšná a později znepokojující, projevuje snímáním z výše Jackových očí (dospělé povětšinou vidíme z podhledu). Některé postavy a objekty se díky tomu jeví děsivější nebo záhadnější než ve skutečnosti jsou a náhlá „změna měřítka“ ve druhé polovině filmu, kdy se kamera poprvé vznese do výše, je pro nás stejně ohromující a osvobozující jako pro Jacka. ___ Z Pokoje, který se i díky střihu, hudbě a živé kameře jevil jako nekonečné kouzelné království, se zas stává prachobyčejný pokoj. Druhá polovina příběhu má taky nepoměrně větší dramatický potenciál a emocionální intenzitu než polovina první, působící zpětně jako strnulá, zbytečně dlouhá a možná i samoúčelně krutá předehra. Najednou se nabízí mnohem více směrů, jimiž by se vyprávění mohlo dále ubírat. Nové zdroje napětí a konfliktů ale navzdory očekávání nemají původ v žánru krimithrilleru, nýbrž psychologického (melo)dramatu. ___ Upřednostnění emocionálního konfliktu před vnější akcí je ale dostatečně odůvodněné průběžným směřováním naší pozornosti k poutu matky a syna, potažmo schopnosti přizpůsobit naše citové vazby prostředí, v němž žijeme. Společně s Jackem a Joy si postupně uvědomujeme, že svět, který si pro sebe vytvořili, nebyl vázán na konkrétní místo. Nesou si jej v sobě a nedokážou jej opustit. Klíčovou se tak stává otázka, zda zvládnout žít mimo svůj pokoj, případně do něj připustit někoho jiného. ___ Zatímco na základní úrovni Room sugestivně, s pomocí nejmenších fyzických detailů, navozuje situaci člověka v zajetí, ve druhém plánu k němu můžeme přistupovat jako k (platónskému) podobenství o (virtuálních) světech, do nichž se sami uzavíráme. ___ Někomu může vadit, že Abrahamson citlivé téma nezpracovává s chladnokrevností takového Michaela Hanekeho a zcela se nevyhýbá citové manipulaci. Svým postavám situaci na druhé straně nadměrně neulehčuje a na jejich traumata nenabízí jednoduchá řešení. K ambivalentním pocitům, jimž se běžné „dojáky“ snaží vyhýbat, výrazně přispívá jemně odstíněné herectví Jacoba Tremblaye a Brie Larson. Také jejich zásluhou Room nejlépe funguje (a největší diváckou satisfakci nabízí) jako mateřské melodrama o tenké hranici mezi láskou a nenávisti. 80% Zajímavé komentáře: Rob Roy, maddy (28.02.2016)

Knihu jsem četl před necelým rokem a byl to pro mě možná nejsilnější literární zážitek posledních let. Takže film je fajn, v některých momentech velmi silný, ale úplně spokojený být nemůžu. Především část "po" měla být podle mě mnohem doslovnější. Všichni asi známe ono rčení, že přemíra voiceoveru značí neschopnost filmaře zprostředkovat pocity a myšlenky vizuálně. Jenže kniha je právě silná a unikátní svým jedinečným "zdeformovaným" dětským jazykem poznamenaným vyrůstáním v nepřirozeném prostředí a to se ve druhé značně zjednodušené části bohužel ztratilo. V tomto případě se neměli tvůrci bát více využít text knihy. Takže nečtěte předem knihu a jděte do filmu. Jinak mě fascinuje, jak 25-letá (v době natáčení) Brie Larson výborně hraje vyspělou roli, kterou bych čekal spíš od 10 let starší herečky. 7 - 8/10 (01.12.2015)

Parádní námět (nebo předloha?), z kterého vykvetlo zajímavě tísnivé drama. Filmu nechybí špetka napětí, přiměřená dávka psycha, silné a nikoli lacinné emoce a hlavně perfektní herecké výkony. Výsledkem je svým způsobem taková psychologická studie toho, co se stane, když se k lidem chováte jak k laboratorním myším... 8/10 (05.03.2017)

Jeden z těch rozhodně ne feel-good filmů, o kterém člověk čím méně ví, tim více si ho užije. Silné skoro až psychologické drama s mnoha nervydrásajícími momenty, po kterém člověku není úplně dobře. Lituji, že jsem tenkrát vynechal projekci. Od té doby se nabalovaly očekávání a zjevně je nešlo zcela překonat. I tak ale velice slibných 8/10 a vidina oscarové nominace. (18.02.2016)