Joy

V průběhu filmu jsem si uvědomil, že jsme ten mop doma měli taky. Po shlédnutí filmu jsme pak jeli ke známým, kde jsem zjistil, že mají úplně stejný mop. Předtím bych si toho vlastně ani nevšiml. Tímto tedy filmu děkuji za to, že mi odvyprávěl příběh věci, u které bych si jinak horko těžko uvědomil, jak se dostala na svět a přitom samotná tvůrkyně s ní měla tolik trápení, že kde kdo z nás by se z těch sraček už nikdy nevyhrabal. Joy to ale zvládla a proto o ní vznikl tento film, který mě ze začátku hrozně uspával. Jakmile ale Joy byla už v tak velkých sračkách, že v teleshoppingu začala prodávat sama sebe (nejlepší scéna filmu, mimochodem), začal celej film bejt docela zajímavej. Škoda ale Jennifer Lawrence, kterou mám jinak docela rád. A přitom vlastně nevím ani proč. Její herectví je hrozně bez emocí a je z něj cítit dost arogance. Přitom to ani nemusí být pravda. Ve výsledku jsem jí celou tu dobu roli Joy tak nějak trpěl, ale závěrem mě totálně uzemnila. Škoda. U životopisných filmů je potřeba soucitu u diváků. A ten mi tady po odvyprávění tohoto příběhu trošku chyběl. (03.01.2016)

Ďalší priemerný snímok, ktorý siahol na oscarové nominácie. Prvá polhodina je ukrutne nudná až zvažujete odchod z kina, či vypnutie TV (podľa komentárov si to tu všimol každý). Následne sa to dostane aspoň do priemeru, ale celú čas som rozmýšľal, to vážne už točíme filmy o vynálezcoch mopu? Nič na tom výnimočné nebolo okrem toho, že z tej dementnej rodiny okolo hlavnej hrdinky vám bude často naskakovať žila na krku, je až neuveriteľné koľko hlupákov okolo vás môže váš život totálne posrať. Takže v tom by som videl aspoň úspech dramatickej línie. Moja obľúbená Jennifer Lawrence sa už začína čoraz viac podobať na Renée Zelweger, v čom vidím veľké nebezpečenstvo. A nominácia pre ňu za toto na Oscara? To je snáď výsmech, nie? (08.02.2016)

Námět o tom, jak Joy vynalezne mop, je vlastně to nejlepší na celém filmu, ale scénář je jedno velké utrpení, které nedokáže logicky řešit situace v příběhu, ani přirozeně řídit jednání postav a tak častokrát předvádí podivnou hru na autentičnost. Joy balancuje na hraně nad propastí a řešení následně přichází mávnutím kouzelného proutku. Když přijde radost, musí hned přijít smutek a další speciálně načasované občas převídatelné události. Prostě továrna na patos. (08.01.2016)

Kdyby už dávno neměl celou Akademii nasoukanou ve svý zadnici, myslel bych si, že je David O. Russell regulérní začátečník, co se učí, ne zrovna zdařile experimentuje a stále marně hledá vlastní rukopis. Jenže on ji tam má, a nejspíš bude mít i nadále, protože Joy opět zejména zpočátku nabízí koncentrovanou hysterii (postava se tam dokáže rozčílit i nad životem cikády), nekontrolovanej chaos, minimální dávku humoru a nepatřičný absurdno (/surreálno), což akademikům bůhvíproč imponuje, respektive imponovalo už v minulosti. Časem se to teda zaplaťpánbů jakž takž srovnalo a zhruba uprostřed se Russell za vydatný pomoci perfektní Lawrence nadechuje ke svý nejsilnější pasáži vůbec, nakonec to ale jako životopisnej celek pořád příliš nezapůsobí. Tak jako tak - for what it's worth - za posun vpřed jednoho slabýho režiséra Hollywoodu se tenhle kousek považovat dozajista dá. (28.12.2015)

Docela dobrý film o tom, že když něco chceme, musíme si za tím tvrdě jít. Bohužel až od druhé poloviny stopáže. První půlka filmu je neuvěřitelnej eintopf, kdy jsem fakt cca padesát minut přemýšlela, co že mi to vlastně naservírovali. Všechny postavy jsou na začátku filmu tak divný, zvláštně se chovající a třeštící, že mi hlava nebere ani to, že se s průbojností hlavní hrdinky začnou v průběhu filmu chovat relativně normálně. Takže to, že zhruba střed filmu o něčem je, nezmění fakt, že podlaha už jednou byla vším možným zakydaná, protože ač se následně solidně vytřelo, dlouho čistá nevydržela, ke všemu klouže a závěr filmu dokonce už zase trochu špiní. (14.08.2016)