Schmitke

A zase jeden promarněný potenciál... Tyhle divné filmy já vyhledávám a ačkoli si tu nechci honit ego, tak jsem člověk, který pochopil asi všechny Lynchovy filmy (včetně Inland Empire, který mi z celé jeho tvorby přijde nejpromyšlenější), tudíž mě v rámci těchto divnofilmů zaskočí jen máloco. Strašně moc jsem si přál, aby se mi Schmitke líbilo, protože od chvíle, kdy to přestane vypadat primárně jako komedie (tak 30. minuta) a nastoupí mysteriózní zápletka, začalo mě to hodně zajímat. Jediné, čeho jsem se bál, aby se to nezvrtlo jen v hraní si na Lynche. No, a ono bohužel částečně ano. Jestli jsem to finále správně pochopil, tak se Julius Schmitke potřeboval smířit sám se sebou, což se taky povedlo a od zmizení kolegy se vše odehrálo v jeho hlavě. Ok, proč ne, sice už tady se trochu promarňuje potenciál, ale dokázal bych se s tím smířit. Problém je, že stejně není pořádně naznačeno, s čím vším on má problémy, s čím vším se potřebuje vyrovnat, vlastně o Schmitkem nevíme skoro nic. A to vše, co se odehraje v té mysteriózní části filmu, jsou samé zajímavé záhady, které by talentovaný režisér dokázal dokonale spojit dohromady v zajímavý a chytrý příběh, jenže tady jsou všechny záhady jen na efekt, ale k ničemu jinému. A jestli měly symbolizovat nějaké vnitřní démony, stejně nedávají smysl, když s tím co o Schmitkem víme nemají souvislost a jestli se mělo jednat o něco hlubšího, v jeho hlavě, není tu žádný ani drobný náznak k jejich dešifrování. I přes úžasnou kameru, u které jsem si vychutnával všechny ty záběry lesu nebo městečka v mlze a nějakou atmosféru, která sice není tak silná jak by mohla být, ale zaujmout dokáže je Schmitke stejně jenom filmem, který se strašně urputně snaží napodobit Lynche, ale pouze v atmosféře. Obsah je totiž hodně nepromyšlený, nedotažený a v tomhle podání působí až trochu banálně. Je to škoda, ale za pozornost to stojí určitě, je to něco jiného než se zde točí a českých pokusů o Lynche je sakra málo. Od devadesátek zde vznikly asi jenom dva - Vaterland a Schmitke. A oba dva se mi líbily asi stejně a oba dva mají stejné mínusy - hlavně ten, že se tam hraje jen na efekt. Btw, žánr komedie tady dost mystifikuje. Ona to komedie je, ale hlavně je to mysteriózní a psychologický (i když ta psychologická stránka je nepovedená), pak road movie a až na poslední místo bych dal komedii. 3* (27.12.2020)

Schmitke je polotovar, u kterého zamrzí, že tvůrci jen pootevřeli dveře a nesměle našlápli tam, kde to chtělo vběhnout dovnitř a pořádně se odvázat. Schmitkemu nechybí nápady, ani rozpočet tentokrát nepředstavuje vážnou překážku - to, co je na filmu dobré a funkční, nedělají peníze. Problémem je nedostatek odvahy a trpělivosti dotáhnout snímek do finálního tvaru, vyladit styl. Což by v praxi znamenalo tak 4x přepsat scénář. Je tam pár procent Kafky, něco málo Lynche, trochu road movie, připomínka starých syrových Sudet z pera Jaroslava Rudiše, ale dohromady to není dostatečně své. Příběh Aloise Nebela nepotřebujete k ničemu přirovnávat, jeho svět je natolik osobitý, že představuje sice jen regionální, ale přece jen značku sám o sobě. Schmitkemu nechybí jen koncovka, postrádá toho mnohem víc. Ale ano, i to torzo je sympatické, ale pozitivní ohlasy považuju především za projev touhy vidět konečně českou kinematografii v lepší kondici. Celkový dojem: 55 %. (20.09.2018)

Konec mě zrovna dvakrát nepřekvapil, ale jinak byl film jedna dlouhá, napínavá jízda s Peterem Kurthem, celý film dokonale utáhl. Nevím, proč je v popisku Schmitke označen jen jako komedie, vedle několika málo humorných chvilek je film docela mysteriózní psycho. Na českoněmecký počin prostě velmi dobrý. (24.01.2016)

Myšlenky absorbující dramatické mystery o tom, jak měšťané ztrácejí kontakt s přírodou a hledají v betonové džungli horko těžko sebe sama. Příroda obrozuje... Jako jo, toho Lynche tam taky určitě kus bude. Osobně ale ve Schmitkovi vidím spíše Ztracené anebo ještě lépe Pozůstalé, a v několika lesních scénách pak dokonce hutnou česko-německou kombinaci obojího. Nepřeháním. Nad tímhle filmem se dá v hospodách debatovat hodiny. Hodiny!! (22.04.2016)

Není to komedie, byť se s mrazením v týle a třetím okem pomrkávajícím do jiné dimenze budete i hojně usmívat. Není to mysteriózní a není to drama, jako by si film důrazem na civilnost, všednost a zapadlost prostředí té mírně magické zápletky z podobných žánrů dělal legraci, přitom nijak nezlehčuje důležitost toho, čím si hlavní hrdina prochází. Na několika rovinách (ironizací art-eko, art-natur, spirit-art a podobných vzdělávacích filmových balíčků, reálně magickou kamerou, zachycováním člověka v jeho malosti a zároveň i v přirozeném a všudypřítomném přesahu, kdykoli se někdo začne soustředit a vnímat fluidum svého okolí, jeho prodyšnost, plnou tajemných bran, ad.) to silně rezonuje s posledními mistrovskými filmy Kelly Reichardt, ale je to naprosto samostatné, originální a vzácně sepjaté dílo, u něhož navíc nesehrála žádnou roli výše rozpočtu. *** Výborně navozená atmosféra, obrazem, vývojem situací, který promyšleně balancuje mezi lehkým a tíživým, i celou nesmírně originálně propracovanou zvukovou stránkou (a nemám na mysli jen specielní, uměle vytvořené ozvučení větrné elektrárny a dalších ventilátorů, ale i původní zkomponovanou a orchestrem nahranou filmovou hudbu, a celkovou vrstevnatou kompozici soundtracku, která je ústrojnou součástí děje, zvuky jsou tu oživlé a nesou sdělení), není samoúčelná, film má vtahující dějovou linku, po níž vás povláčí zasmyčkovanou bludištní realitou stavů lucidního snění a halucinující unavené či zabloudilé, avšak hledající mysli, v takových zákrutách realistického, všedního rámce příběhu a u tak zdánlivě obyčejné postavy, kde bychom se toho nadáli nejméně. Závěr je pak příjemně ironickým vyústěním příběhu o duševní cestě k uvolnění: nikoli inženýrova dcera, která se vláčí po indických klášterech a učebnicově nasává energii z kamenů, ale on sám v medvědí ušance nakonec nachází (nebo prostě přijímá) svobodu - ať už k tomu došel v hloubi lesů, či v hloubi sebe sama, ať už bdící, nebo snící. Tak či tak tu cestu vykonal sám, vlastním pohnutím mysli, tak či onak sám sebe vnitřně osvobodil. A kdo ví, možná to začalo tím dceřiným onyxem v dlaních. A nebo mediální zprávou o Medvědím muži - zajímavá představa, podpořená zasmyčkovaností postavy v časoprostorových bludištích příběhu, je, že tím Medvědím mužem byl nakonec Schmitke sám. Že to celé začalo voláním divočiny vlastního podvědomí. V tomhle jednoduchém čtení příběhu jako cesty člověka k duševnímu uvolnění, kdy se mysl podvědomě obklopuje symboly, signály a vidinami, které se zhmotňují v nápovědách, aby kruhem pochopila, co v sobě dávno ví (aby se Schmitke hledající potkal se Schmitkem uvolněným), lze vidět svěží, originální paralelu s hlavní linií všech Lynchových děl. *** Bonus: Doporučuji počkat si po konci titulků na vtipnou tečku za příběhem - zprávu v hlasové schránce jednoho z mobilů. Není to nezbytně důležité, ale leckomu to jasněji dourčí mezeru ponechanou v hlavním vyprávění, zdánlivé nedořečení. (24.03.2015)