Počátky minulosti

Tak to mám za sebou. Dlouhou dobu jsem měl pocit, že to sice je skvělý film, ale že ve mě nezanechává tolik, jako ostatní od Lava Diaze. Jenže čím blíže konci to bylo, tím více se to (pochopitelně) začínalo uzavírat a v tu chvíli se přede mnou odhalil celý Diazův koncept a já si jen musel přiznat, že jsem ho podcenil, protože z toho vzešel opravdu podnětný a hluboký zážitek, který sice není tak myšlenkově utříbený jako třeba Ang Hupa, ale jeho vyobrazení počátku 70. let v jedné malé vesnici je natolik fascinující a propracované, že pro silná zážitek bohatě vystačí. Zpětně jsem nadšený i z opravdu dlouhého úvodu, který v tom má větší smysl než se zprvu zdá, jelikož nás pomalu uvádí do celé společensko-politické situace - zprvu jen sledujeme vesničany pracovat, povídat si mezi sebou, postupně poznávat ústřední postavy i jejich problémy a až po dvou hodinách a něco se teprve ukáže diktátorský režim (o kterém se doposud mluví jen v náznacích) a jeho skutečné zrůdnosti přijdou až v poslední hodině. Je to pro mě jen další důkaz, že Lav Diaz naprosto přesně ví, jak se slow cinema pracovat a jak ho správně gradovat, což se v dnešní době opravdu jen tak nevidí. Dopad režimu je ale znatelný po celou dobu, hlavně co se týče psychiky lidí, na kterou se samozřejmě podepisuje a všechny dostává do čím dál tím většího zoufalství a deprese, takže zrůdnost režimu Diaz ukazuje v podstatě neustále, ale víceméně originálním a především nečernobílým způsobem, kdy drtivá většina postav prostě má své světlé i temné stránky a ty se postupem času uvěřitelně projevují, na základě toho, co se momentálně děje. Počátky minulosti jsou rozsáhlá cesta úpadku téhle komunity, která představí spoustu zajímavých postav se zajímavými životními osudy, které si získaly můj zájem hned co se objevily na obrazovce a snad hlavně díky tomu jsem měl pocit, že se tam co chvíli něco děje. Osobně bych to označil za až překvapivě epický film, těch skoro šest hodin je opravdu naplněných a vypadne z nich nejedna silná a mistrně vystavěná scéna - za mě vede asi Sitovo vyprávění ředitelce školy o minulosti jeho "syna", ale nadchla a zasáhla mě snad každá s Itang a Joselinou (které měly osud asi ze všech nejhorší) a také s otcem Guidem, která tomu dává až lehce meditativní přesah, jelikož je na něm opravdu vidět soucit s lidmi z celé vesnice a zároveň i ta na jednu stranu lítost, že jim nemůže pomoct tak jak by chtěl a na tu druhou neutuchající naděje, že je Bůh ochrání ať se děje co se děje. Ta práce s postavami je zde opravdu skvělá, o každém se postupem času dozvíme vše, co potřebujeme, ale to je něco, co Diaz ovládá mistrně ve všem, co jsem od něj zatím viděl. Natočené je to mimochodem naprosto dokonale, s tolika vytříbenými a nádherně a skoro-až poetickými záběry, že jsem až čuměl, jaký na to Diaz má talent a jak působivé scény umí vytvořit. A na rozdíl od ostatních Diazových filmů tam ani není nic většího, co bych tomu vyčítal - snad jen to, že jsem moc nepochopil, co se stalo s tím klukem a taky to, že neskončilo tím pohřbem, protože ten byl naprosto geniálním uzavřením všeho viděného včetně té zničehonic znějící věty "This is my story.", která zazní po asi dvou minutách ticha a pozorování hořícího mola. Byl by to možná i jeden z nejsilnějších filmových závěrů jaký jsem kdy viděl, jelikož byl zároveň i metaforou na předešlý děj, ale Diaz pak přišel s "epilogem", kde ukazuje mučící techniky Marcosových vojáků a i když to je taky skvěle podaná metafora (v tom smyslu, že mučení jsou lid, který snáší samé utrpení a vypadají, že už je po nich, ale v poslední vteřině se vzchopí a to značí, že se vzchopil i lid a někdy potom bylo zase lépe), přišla už mi taková trochu navíc a hlavně mé dojmy ze skvělého záběru výrazně oslabila. Ne sice tak, že by mi ho zničila nebo zprůměrnila, to ne, sílu to mělo i tak, ale ne takovou, jakou měla ta předcházející, pohřební scéna. Jinak jsem ale naprosto spokojený, bylo to vyčerpávajících šest hodin, ale vyčerpávajících v dobrém slova smyslu, opět v podobně nesmírně hutného a silného zážitku. Zdejší vysoká hodnocení tu jsou naprosto oprávněně, jen je třeba si na tuhle pochmurnou cestu (ve které ale i tak vždycky sem tam prosvitne nějaká naděje) udělat čas a náladu, protože skoro šest hodin je prostě skoro šest hodin... Slabých 5* (18.02.2023) (menej) (viac)