Paříž patří nám

První Rivettův celovečerák není moc podobný těm, které jsem od něj dosud viděl. Už tady se pravda objevují motivy pro Rivetta typické (herci zkoušející divadelní hru, ženská hlavní hrdinka, záhada), ale zbytek je úplně odlišný. Rivette se v mnou dosud viděných filmech snaží potlačit autora: natočený materiál příliš neupravuje (dlouhé záběry ve kterých jsou postavy vidět skoro celé), nechává "zmizet" vypravěče a dává divákovi film volně k dispozici. V Paříž patří nám je ale ještě pod vlivem auteurismu a snaží se film (a diváka) "ovládat". Existenciální krizi mladých lidí zobrazuje pomocí avantgardních prostředků, ale Godard nebo Resnais to udělali dřív a líp. Pro mě zklamání. (28.07.2008)

Dlouho jsem neviděl tak komplexní a tvrdé dílo jako Merry-Go-Round a doteď jsem marně hledal jeho genezi napříč dalšími Rivetty. Zde je: Paříž nám patří je vizuálně i dramaturgicky mnohem propracovanější, než ležérní debuty Godarda i Truffauta. Rivette nepotřebuje Novou vlnu - už tohle je jeho vlastní kino. Málokdy se zde prolnou výpůjčky ze stylu jeho kolegů (záběry - "mrtvolky" u finské modelky v bytě). Zde nejde jen o detektivku, nejde ani o generační náladu či výpověď, rozhodně nejde o žánrovou studii, ale jde o svět, pobyt na něm, o způsob existence v něm, o hodnoty, které v něm zastáváme. A to vše je výsostně podáno nikoliv jako moralistní studie (k té mi tíhla třeba Šílená láska), ale nazíráno skrz vratkost a zmatení všech soudů a především - skrz vratkost a nevyhraněnost nevinnosti, kterou je hlavní představitelka nositelkou. Mnohem víc, než jakékoliv filmy Rivettových kolegů z té doby, mi Paris nous appartient připomněla Dolce vita. Zde ovšem bloudí dívka a hledá pravdu skrytou za vnějšími fakty. Za celou dobu mě nepřestala vzrušovat rafinovanost obsazení určující hlavním hybatelům příběhu v nejlepším případě vedlejší role a z bezbranných druhořadých postav činící hlavní aktéry příběhu. Kromě toho je tento film matečným krystalem nejméně poloviny veškerých rivettovských témat, které jsem měl možnost vidět. Výsostné! (01.11.2015)

Rivettův přístup k postavám jeho pseudodetektivky je předznamenán úvodním citátem Charlese Peguyho „Paříž nepatří nikomu.“ Toto tvrzení je nejen v rozporu s názvem filmu, neodpovídá ani názoru většiny aktérů, kteří se naopak domnívají, že město nad Seinou patří jim, že oni mají výhradní právo stanovovat pravidla hry (nemysleli si náhodou totéž sebevědomí cinéasts francouzské nové vlny?). Aby své nicotné existenci dodali vyšší smysl, hrají si na hrdiny (shakespearovsky) velké tragédie, přesvědčují se, že jsou zapleteni do mezinárodního komplotu. Sami si volí perspektivu, kterou chtějí své malicherné problémy vidět. Film jim však nevychází vstříc – uměle nevytváří dramatické napětí, nepodporuje detektivně-thrillerové rámování uplatněním žánrových konvencí. Vyjma několika „špionážních“ záběrů z ptačí perspektivy, které naznačují, že hrdinové své osudy nemají ve svých rukou, jak se domnívají, že jsou jenom figurkami ve hře někoho mocnějšího, zřejmě právě režiséra („herní“ interpretaci podporuje opakované využití šachovnicového motivu v mizanscéně). ___ Zásluhou strohého podání vychází najevo marnivost pařížských intelektuálů, uzavřených do svých vykonstruovaných světů, přesvědčených o vlastní veledůležitosti a nedotknutelnosti. Jsou směšní svými planými debatami i tím, jaké absurdní konstrukce musí vytvářet, aby v jejich životech docházelo k něčemu dramatickému. Věřím, že přeintelektualizovanost hrdinů měla pozérství této sorty lidí parodovat. Extrémně nekomunikativní (skoro autistický) film však ani v tomto, ani v žádném jiném ohledu jistotu ohledně svých záměrů nenabízí. ___ Postavy se vyžívají v záhadách, mluví v hádankách a nic neberou vážně. Tedy s výjimkou poněkud bezbranné hlavní hrdinky, která je sice mnohem senzitivnější než všichni přítomní muži, ale o to snáz může podlehnout uměle navozované představě zásadní konspirace a tím spíše bychom ji neměli brát za spolehlivou průvodkyní vyprávěním. ___ Rivettův celovečerní debut je hloubavějším filmem, než s jakými prorazili Truffaut či Godard. Nemá spontánní švih U konce s dechem, natož vřelost Nikdo mne nemá rád. Beze spěchu se noří do paranoidního společenského ovzduší Paříže, potažmo celé západní společnosti konce 50. let. Pod vlivem Pirandellových divadelních experimentů se zamýšlí nad možnostmi prolínání světů reálných a světů možných (postavy v některých scénách plynule přecházejí od divadelních replik k běžné mluvě). Využívá atmosféry strachu z jaderné války a babylónského zmatení jazyků (záběr z Metropolis) a zároveň obojí znevažuje. ___ Není to film zábavný, ani dost dlouhý, aby to mělo dopad na naše vnímání času (jako u pozdějšího Rivetta), ani si nemyslím, že by byl světoborně zrežírovaný, ale přinejmenším dopomáhá udělat si komplexnější obrázek o „milieu“, v němž se zrodila francouzská nová vlna. 60% (04.09.2013)

No, kdyby Paříž patří nám přišla před Truffautem a Godardem, tak si myslím, že by z ní byla kultovní záležitost podobně jako U konce s dechem... Skutečně je to totiž takový dost specifický zástupce francouzské nové vlny, který v sobě má skrytý potenciál být jeho základním kamenem. Tím se sice stal, ale jen částečně - a těžko říct, jestli je to dobře nebo ne. Zatímco celosvětovou slávu U konce s dechem moc nechápu, tady moc nevím, nakolik bych ji Rivettovi přál. Tenhle film je totiž dost zvláštní - dost mysteriózní, plný neustálých konspirací a těžký na jakýkoli rozbor, protože natočený a zahraný je naprosto skvěle, pár zajímavých dialogů se v něm taky najde a atmosféru má místy dost slušnou, ale zároveň to nikam moc nevede a fakt těžko říct, co tím chtěl Rivette říct (jestli vůbec chtěl). Zdejší zajímavost k pochopení režisérova záměru sice značně pomůže, ale ten film není tak fascinující na to, abych se dokázal "smířit" jen s touhle myšlenkou. Ono umět podat složitost světa není jen tak a ne každý to umí - a tady se to podle mě moc nepovedlo. Navíc i ta stopáž mi přijde přestřelená. Ale po filmařské stránce je to opravdu slušné a nemalý počet scén se mi zde opravdu líbil, mysteriózní to taky opravdu bylo, takže úplně zklamaný nejsem. 3* (20.05.2022)

Popravdě jsem tušil, při tom všem, co jsem o Rivettovi četl, že jeho mi jeho tvorba nebude sedět, ale že to bude až tak k uzoufání, jsem nečekal. Paříž patří nám je jeden z těch filmů, u nichž by měli uvádět na festivalech nikoli reálnou, ale subjektivní délku, protože to bylo téměř k neukoukání (to je samozřejmě zlehčující nadsázka, ale popravdě to dost odráží, co se mi při sledování honilo v hlavě). Motivicky a strukturně je to starší bratříček Záhady Silver Lake, která byla ale ve výsledku koheznější a uvědoměle zábavná v uplatnění principu surface play a v baudrillardovském řádění s popkulturními odkazy. Co se honilo v hlavě Rivettovi, když vytvářel tuhle plytkou nedetektivku o celosvětové konspiraci (která neexistuje) s repetetivními, mizerně napsanými dialogy, se neodvažuju soudit. (14.08.2019)