Vyššia moc

Tato švédská hanekovina pouze smutně ukazuje, že není všechno Haneke, co se třpytí. Námět filmu je zajímavý, ale zbytečná snaha o artové zpracování s nadužíváním dlouhých záběrů statickou kamerou dělá z filmu snobskou záležitost. Kdyby byl natočen trochu konvenčněji, na působivosti by mu to neubralo a nebyla by taková řehole ho dokoukat do konce. A to jsem nezmínil nejtrapnější složku filmu - hudbu, kterou tvoří výhradně Vivaldiho Léto (zřejmě pokus o ironii), které se ozývá asi 20x na náhodných místech filmu a je značně otravné. (03.01.2015)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

Parádní hipster art. Základní konflikt snímku je, bez jakýchkoliv debat, hodně originální, vykreslení postav a jejich chování pak skvěle odpozorované. Filmařsky Vyšší moc exceluje, téměř každým záběrem zaujme pozornost a dokáže bez potíží odehrát obraz v jednom statickém záběru, aniž by tak film přicházel o svou vnitřní dynamiku. Naopak, ta je právě díky statickému minimalistickému záběrování velice výživná a vrstevnatá. A abych nezapomněl, významný podíl má na tom i fantastická zvuková stopa snímku. Skloubení minimalistických hudebních tónů a zvýraznění ruchů lanovek a jiných zvuky vydávajících přístrojů, stírá hranici mezi hudební a ruchovou složkou a skvěle tak znervózňuje divákovu pozornost na téměř až podprahové úrovni. Výborný film, u kterého možná nebude každému tak úplně dobře. 8/10 (23.03.2018)

Skandinávský festival v Mladé Boleslavi mi na jeden středeční večer nachystal opravdovou pecku. Režisér Ruben Östlund mě totiž už jednou přesvědčil s filmem Play o tom, že umí být originální a Vyšší moc se jevila minimálně stejně zajímavě. Výsledek pak předčil veškerá očekávání. Jedná se o naprosto precizní rozklad vztahu muže/ženy vs. rodiče/děti v rámci jedné ne úplně příjemné situace. Bylo mi z toho chvíli zle, ale vše režisér zjemnil hodně dobrými a vtipnými scénami. I herci se našli dobří a když by ten závěrečný psychický výjev toho táty od rodiny byl o trošku lepší, byl bych absolutně spokojen. Viděno na základě Challenge Tour 2015. (27.04.2015)

Paradies: Schnee. Intenzivní vztahová lavina, která se valí kolem vrcholů Bergman, Trier, Seidl a Andersson a končí (pro Östlunda typicky) velkou a zdánlivě nadbytečnou tezí, která i ve filmové formě zpřítomňuje roli přetvářky a falešnosti při konstrukci reality. Zatímco první 2/3 filmu pokládám za naprosto brilantní v odpozorování detailů a práci se změnou nálady, závěr podobně jako v případě Play vyznívá jako intelektuální konstrukt bez debat nesmírně chytrého tvůrce. Nabízí se hned několik míst, kde Ruben mohl film utnout jako mrazivý obraz intimního rozkladu a nejistoty, on nicméně raději přikročí k enigmatické metafoře kolektivu. Vyšší moc je typ filmu, který dokáže otřást důvěrou v milostné vztahy a přesně zachytit křehkost a míru manipulace, s jakou je udržujeme v chodu. Je to zároveň přesné pojmenování tenké krusty, pod kterou distingovaná severská společnost uzamkla pudy, které se pak hlásí s překvapivou intenzitou o slovo v prostředí plném bizarních lidských rituálů (v tomhle připomíná Vyšší moc Seidlovu trilogii Paradies) Potvrzení, že Östlund patří do první ligy artového filmu. Možná by to jen místy nemusel tak zdůrazňovat. [80%] (07.10.2014)