Jauja

Nikdy se mi nestalo, že by z filmu odešlo takové množství lidí a to ještě na KVIFF. Ze začátku mi film nepřipadal špatný, něco se tam dělo, postavy mluvily. Což se o zbytku filmu říci nedá. Obsahoval zdlouhavé scény, které diváka víc a víc nudily. Záběry na skálu, louku, vodu, koně mohly být mnohem kratší. Když by se vystříhaly tyto zdlouhavé scény tak by film stál za to, ale hlavně by se už asi dal označit za krátkometrážní. Ale abych filmu jen nekřivdila, obsahoval krásné záběry z přírody. (30.07.2014)

Interpretačně otevřený film s ústředním motivem cesty a hledání, odehrávající se v krajině, kde vše lidské neúprosně vystupuje na povrch, je zachycen úchvatným způsobem, který mě osobně spíš než filmové záběry z přelomu 19. a 20. století (kdy "kouzlo" střihu ještě nebylo objeveno) připomíná dobové rytiny či dřevoryty. Každý záběr má v sobě totiž cosi elementárního až archetypálního sám o sobě, a návaznost záběrů, potažmo celý střih, tu není nijak zvlášť podstatný, tzn. spojením dvou záběrů tu nevzniká nová informace (v lecčems opak Bressona). Toto jedinečné uchopení však nevede k ochuzení divákova dojmu: diváka to naopak očišťuje od návalů, od přehršle současné vizuální a vizuálně-manipulativní kultury, která si zvykla se dívat, ale odnaučila se vidět. Těkžo říct, zda Alonso při tvorbě tohoto filmu vůbec z něčeho takzvaně vycházel, neb se ani vzdáleně nepodobá ničemu, co jsem dosud viděl (dokonce ani autorovým předešlým filmům, které v porovnání s Jaujou působí jako školní cvičení, jejichž směr autor nakonec zavrhnul, pravděpodobně pro jejich přilišnou doslovnost, he), a při hledání jakýchkoliv možných inspiračních zdrojů se přede mnou otevírá sice nekonečný, avšak prázdný vesmír. :-) Duch imaginace, který se zcela nečekaně objeví v druhé polovině filmu, může částečně připomínat literáty z Alonsova kontinetu Borgese a snad Marqueze; ale skutečně jen tou imaginativností, skrze kterou se tu spojí tři staletí a tím zmizí čas (a posléze se, očištěný, znovu vrátí). Formálně objevný film, jehož kvality závisí pouze na kvalitách diváka. :-) (22.11.2014)

Já toho Alonsa uznávám, ví, co dělá, před cca 3 lety v Uherském Hradišti mi byl velmi sympatický, ale ty jeho filmy plné chladu a nulové vstřícnosti vůči divákovi fakt nepotřebuju. Až potud jsem je viděl všechny, žádný další od tohoto chlapa už nechci. Zajímavé srovnání by se mohlo nabízet s vítězným filmem v hlavní soutěži letošního MFF KV Kukuřičný ostrov. Oba filmy jsou založeny na krásných záběrech přírody, v obou se málo mluví, oba vyžadují spolupráci diváka a ne jen usazení se na křeslo a zírání na plátno. V tomto případě však Gruzie vs. Argentina 1:0, abych se držel vedlejšího tématu, který se letošním festivalem prolínal jako červená nit. (18.07.2014)

Jauja byla riskem už od prvopočátku, neboť popisky filmu „Jeho pouť se však mění v existenciální zážitek, který přesahuje čas i prostor,“ či „metafyzický film o putování“ dávají jasně tušit, oč asi půjde. V hlavní roli se představil Viggo Mortensen, což mému pánoprstenovskému já stačilo jako hlavní kritérium, a na snímek odehrávající se v nekonečných krajinách Patagonie, kterým dělá společníka neutuchající vítr, jsem se vypravila. Jauja vznikla jako koprodukční dílo sedmi zemí. Velmi ztrhaně působící herec už jen matně připomínající ztepilého hraničáře Aragorna, který zde intenzivně hledá svou dceru, aniž by cokoli zajímavého řekl, prožil nebo ukázal, mě brzy deptá. Chvíli se nechávám unášet celkem poetickými záběry na krajinu a snažím se oprostit od stoupajícího hněvu k tvůrcům. Kupodivu se daří a v podezřele povznesené náladě pokračuji na další projekci. Gratuluji Alonsovi, že se dokázal vyhnout téměř jakékoli filmové normativnosti a že mou mysl naplnil podivnými výjevy jako voják masturbující v bažině. Jauja je zkrátka dalším z řady těžko uchopitelných a hodnotitelných snímků. [49. MFF KV] (18.07.2021)

Dosavadní Alonsův minimalistický až dokumentaristický přístup nahrazují v Jauje ostré obrazové kompozice. Změna vizuálního pojetí díla však neznamená změnu dosavadního jedinečného přístupu režiséra, ba se zdá být místy posilněn. Sen se stává realitou a minulost se střetává s přítomností. Co nalezneš můžeš lehce ztratit. Jistota se ztrácí v nejistotě. Temný snímek, plný nádherných retro scén, je jistou poctou staré poctivé kinematografii, kterou si Alonso po svém rafinovaně deformuje. (11.09.2019)