Krajina v hmle

Konečně konzistentní Angelopoulos. Jinak přístupem velmi podobné filmy "Cesta na Kitheru" a "Včelař" měly jednu vadu na jinak vycizelované kráse: používání dlouhých záběrů á la Tar-r či Tar-kovský ve spojení s minimalistickým projevem postav vytvářel zajisté účinek lidské a myšlenkové hloubky, ale z mého pohledu výměnou za paradoxní dehumanizaci těch samých postav. Pomalá kamera, klasická hudba, zasmušilý či zpytující pohled citovým pnutím znehybněné tváře upřený v dál - to vše dělalo z postav v autorových filmech a v jejich nejsilnějších okamžicích "jen" naplnění uměleckých figur, přestávaly být postavami z masa a kostí a měnily se v mlčenlivá ztělesnění obecných lidských principů, a to přesně ve chvíli, kdy se je měl divák snažit nejvíce lidsky pochopit. Zde je situace takřka stejná, s jedním rozdílem: zde již Theo místy přiznává rétoričnost svých postav i uměleckou vykonstruovanost situací, v nichž se nacházejí (symptomatickou se proto jeví scéna s padajícím sněhem a policisty). To je ulehčeno použitím žánru road-movie, jenž umožňuje za sebou řadit disparátní scény a postavy, u nichž nevadí, že jsou jen figurkami/ figurami v rukou autora (př. herecký ansámbl). A to také umožňuje, aby to málo skutečně lidských a spontánních postav mohlo být divákem skutečně oceněno. (22.09.2015)

Přestože mi přišlo, že ten film nemá dvě ale asi čtyři hodiny, přestože některé scény byly asi třikrát delší, než je únosné, přestože něco na mě působilo jako čirý lartpourlartismus, přes to všechno mě něco nutí dát plné hodnocení, protože cítím, že mě ten film jaksi převyšuje, musím o něm pořád přemýšlet a nějak se s ním vyrovnat. Pár scén je vyloženě geniálních, navíc celkový autorský rukopis je jedinečný, malým příkladem budiž jen scéna, kdy do hospody vejde slepice a celé osazenstvo ji bez hnutí pozoruje, načež ji někdo chytí a hosté se dají znovu do pohybu a hlasitého hovoru. Pro pozorného a trpělivého diváka je tu podobně poeticky absurdních situací celá řada, až mi to občas připomnělo Kusturicu (ale jo, toho Tarkovského taky...). A v neposlední řadě - oba dětští herci jsou skvělí! Zajímalo by mě kde jen Angelopoulos sehnal dvě děti, co dokážou i několik minut stát bez pohnutí? (20.03.2012)

Dokonalá hudba! Smutné, tragické, ale moc pěkné! Ten záběr s důlním rypadlem je téměř epický! A pěkný je i ten s rukou odnášenou z moře helikoptérou s pozadím Bílé věže v Soluni. Dějově se skoro nic neděje, ale na to se dá zvyknout. Vypráví se kamerou, zvuky, hudbou. U scény natáčené za náklaďákem pomalejší diváky zamrazí (ty důvtipné to napadne ještě než se otevřou boční dveře), a pak pomalu sledujete jestli se pod plachtou objeví nebo co bude. Hlavní dospělá postava, budoucí rekrut Orestis (Stratos Tzortzoglou) je typologicky podobný Janu Potměšilovi před nehodou. Jermánia tu zní všude, a pro mě jako trénink řečtiny docela jednoduchý film (dialogy jsou tu krátké a hodně slov už znám). (15.08.2020)

Malování dlouhých statických obrazů a trýznění diváka moc ráda, ale rozhodně nerada neumětelský citový vydírání, který tak STRAŠNĚ bije do očí (ne, Franto, tady je to to první - ale jinak souhlas :) ). Někdo na tý tenký hranici balancovat umí a někdo ne - a sem rve režisér symboly a hluboký plky tak strašně nesuverénním způsobem, až se teď úplně děsim kouknout na něco dalšího od něj (přestože se už pár let těšim na Věčnost a den) - tak "moc" bylo tohle špatný. A to jsem k filmu přistoupila s rukama dokořán - silou vůle jsem je tak držela až do detailního záběru na plačícího chlapce nad umírajícím koněm - pak už jsem vyprskla smíchy, dala je za hlavu a překřtila film na Epochální výlet dvou narušených broučků, kteří neznají chodník, do Němec. (2,5* - je tam všechno a přitom nic) (08.04.2012)

Tady jsou scény, které vás nemusí vůbec rozhodit, a pak najednou přijde jedna, která vás odrovná a vy si uvědomíte, jak je tenhle svět krásný, anebo ještě spíše, jak je hnusný. Jsou tady scény, které odkazují na jeho krásu, ale právě ten hnus je tak nějak víc cítit, je silnější a někdy dovede to krásné překrýt. Snad ne nadobro. (04.02.2016)