Večný návrat

Při novém zhlédnutí po dlouhých letech - snad právě proto, že milostný čtyřúhelník už znám - mě tentokrát plně zaujala tříčlenná rodinka žijící na hradě strýce Marka. Charaktery těch tří zrůd v čele s trpasličím sociopatem jsou psychologicky tak přesné, že bylo potěšením (pravda, poněkud masochistickým) je sledovat. Svým způsobem mi ten trojlístek zastínil i nordicky sošného Jeana Maraise a spol. Jestli se k filmu po čase ještě znovu vrátím, pak hlavně kvůli trpaslíkovi! A samozřejmě kvůli kvalitní filmařině s promyšleně komponovanými záběry. (01.09.2011)

Příběh platonické lásky bez jakékoli vášně obou hlavních protagonistů je v totálním protikladu k jejich slovnímu milostně-patetickému projevu a k uslzenému rádoby-srdcervoucímu tragickému konci, kde smrt přijde jako na povel. Marais tady má ještě hodně daleko ke svým pozdějším slavným romantickým hrdinům a Madeleine Solange se téměř celý film projevuje jako živá mrtvola/zombie. Jedna hvězda za jediné oživení v podobě liliputána Achille (Piéral) a jeho matky (Yvonne de Bray). (27.12.2017)

Můj první kontakt s tradicí kvality a hned v takto velkém stylu. Mám rád vznešená témata. Nadčasová témata. Taková, která si zaslouží precizní zpracování a toho se jim v rukou Jeana Delannoye dostává. Věčný návrat je velmi dobře odvyprávěn, zároveň nový háv původní legendě o Tristanovi a Isoldě sedl přesně na míru. Stěžejní myšlenky o lásce, zradě a zahořklosti jsou dovedeny do potřebné hloubky. Mimo to si přičtěme zajímavé epizodní příběhy. Film si, jak je v tradici kvality zvykem, vytváří svůj vlastní, abstrahovaný svět, ale co je podstatné, funkční svět. (04.08.2011)

Byl to jeden z prvních filmů Jeana Maraise, který jsem viděla v originále. Dodnes bude pro mě jedním z nejoblíbenějších. Ponuře romantický příběh inspirovaný legendou o Tristanovi a Isoldě je zasazen do Francouzského městečka 40. let. Skvělé výkony všech herců jen podtrhují jedinečnost zážitku.. nemůžu než doporučit, je to krásné i jen poslouchat...a nechat se unést (18.03.2005)

Musím říci, že tento film považuji zatím za nejlepší zpracování příběhu Tristana a Isoldy. I když jsem člověk, který má rád, když se zachovávají historické kostýmy, reálie a vůbec všechno, co s historií souvisí, nemohu tomuhle příběhu režiséra Jeana Delanoye podle scénáře Jeana Cocteaua nic vytknout. A že se právě tehdy začal psát milostný příběh mezi ním (scénaristou) a představitelem hlavní role Jeanem Maraisem, no a co... Dost mě překvapila negativní reakce mužské části, která příběh komentovala, protože i od nich, zvlášť nahlédla-li jsem některým do profilu, se dalo předpokládat, že smysl pro romantiku a tragédii budou mít... (aby nakonec někdo z nich nezačal i zpracování Shakespearova Romea a Julie bez historických kostýmů považovat za melodrama). No, ale asi ta poetika, byla na mužskou část až příliš. Avšak ne tak pro mě. Jean Marais byl jako Tristan, či vlastně Patrice, božsky krásný a tak si Isolda, vlastně Nathalie, mohla dovolit být i kusem ledu, vždyť taky pocházela z Norska (postava né herečka...). No a protože tenhle příběh zachoval ve dvou Nathaliích i dvě Isoldy z legend (při Isoldě Zlatovlasé v nich vystupuje i Isolda Běloruká), má ode mě, (nejen) proto plný počet hvězd, přičemž o jejichž snížení jsem ani na vteřinu neuvažovala, ať již kvůli výbornému novodobému lordu Marcovi nebo jeho krásně špatným příbuzným... (03.09.2012)