Pořád jsem to já

Vděčné téma z ranku malých lidských tragédií, tentokrát o rozpadu osobnosti. Obsahuje několik užitečných rad, které je dobré si zapamatovat dřív, než se Alzheimer zeptá na naše vzpomínky, můžeme si alespoň na krátký čas namlouvat, že projevy plíživé nemoci lze oddálit, ne však přelstít, on je tím, kdo určuje chaotická pravidla přesto, že se nemůže pochlubit diplomem z věhlasné univerzity... Ani přes silný motiv se necítím hlouběji zasažená, možná pro dokonalé pozadí v roli předskokana, možná pro konejšivé dárkové balení ztráty lidské důstojnosti. Mnohem silnější zážitek z Písně pro Martina tak pro mě zůstává nepřekonán. Trefně se i za mě vyjádřil dzberry. (17.02.2015)

Dobrého půl roku jsem si hledala výmluvy, proč se na tenhle snímek nemůžu podívat. Ptáte se proč? Měla jsem docela strach, že to bude zase další ždímačka, kterou probulím. Neskutečným překvapením pro mě je, že to takhle vůbec nebylo. Nejde o to, že by film neměl hloubku, a nemohl zapůsobit, opak je pravdou. Jde tu o citlivé zobrazení života ženy, která mohla jen čekat, co s ní její nová společnice Nemoc provede. Silné, emotivní, a přesto jsem necítila, že bych měla jít skočit z mostu. Víc takových dramat. (19.11.2015)

čím víc máte, tím víc ztratíte...bez ohledu na to, že jde jen o moudrost a znalosti. Šílená nemoc, kterou jsem měl možnost sledovat v přímém přenosu u jedné babičky, je tak strašná, že jsem ještě pár hodin po shlédnutí filmu jen tupě čuměl a opakoval si malou násobilku, abych si udržel alespoň status průměrného Čecha (04.01.2015)

Když jsem si přečetla pár slůvek o Richardu Glatzerovi a následně viděla boj úspěšné ženy Alice s diagnózou, kterou bych nikomu nepřála, tak mě zasáhl hlouběji, než bych předpokládala. Jaké to musí být, když se člověk dozví, že trpí něčím tak strašným? Jaké to je, pozorovat zpočátku všechny ty symtomy, které k této diagnóze patří? Jullianne zahrála Alici neskutečně přesvědčivě. Znala jsem jednu ženu, která touto nemocí trpěla a sledovala s odstupem času postupný rozklad takové osoby. Je to skutečně strašné a myslím, že je chvályhodné, že tady to utnuli tvůrci v pravý čas. Tady jsem se o dceři, která se o ní ke konci starala, tolik nedozvěděla, neměla jsem možnost vidět jí do mysli a jak to působí i na její fyzickou stránku osobnosti, když pominu jen ten obrovský psychický tlak. Já osobně obdivuji dceru, která se o svojí maminku starala až do její smrti, protože film zdaleka neobsahoval vše, co tato nemoc obnáší. Ano, takových lidí s touto nemocí je mezi námi víc a je to mimo jiné, tak trochu apelace na naši empatii a obdiv té neskutečně velké trpělivosti těch, kteří se o takové lidi starají a nebo s takovými lidmi přicházejí byť jen na chvíli do styku. Za Jullianne a Richarda jdu určitě nahoru. (10.12.2014)

Alzheimer je hrozná nemoc a kdo se s ní nesetkal, tak těžko pochopí, jaké je soužití s takto nemocným člověkem a už vůbec nepochopí, co pacient pociťuje. Still Alice částečně ukazuje, jaké to je v začátku a jak se onemocnění zhoršuje a postupně degraduje lidskou osobnost v běžném životě. Hlavní hrdinka měla možná to štěstí, že se o své chorobě včas dozvěděla a snažila se s ní alespoň trochu bojovat, dokud to bylo možné. Konce, které Alzheimer přináší, tu neuvidíme, což je možná dobře, neboť by byl snímek značně depresivní. Chválím herecké výkony Julianne Moore, ale líbila se mi i Kristen Stewart a Alec Baldwin. Kdyby měl film konec, který jsem očekával, tedy tragický, dal bych 5*, protože by vyznění bylo možná ještě silnější, avšak prvoplánovější a snad i lacinější, těžko říct. (21.01.2015)