Utiš vodu

Nejsem zrovna člověk, který vyhledává filozofické filmy bádající nad otázkou života a smrti, takže tahle dějová linka o umírání Kyokiny matky mě tolik neoslovila, zajímavější už je příběh jich dvou jako páru, ale stejně to není žádné "terno." Celkově je to na mě až moc poeticky laděné a opravdu jsem se nemohl přenést přes kameru, která místy působila jako záběry z nějakého cestopisného dokumentu. Takový lepší průměr, nejsem si tím úplně jistý. (26.04.2016)

Příběh byl hodně stylizován kamerou. Jsou tady nádherné záběry, ale jsou tady i záběry, které mohly být sfouknuté za tři minuty a ne za půl hodiny. Někdo se určitě u takové konzistence rozplývá, protože tady už nejde ani tak o samotný příběh, jako spíš o kochání se vizualizací. Řekla bych, že samotný děj je tady spíš doplňkem. Přiznám se, že mě tohle drama nudilo. A celá podstata příběhu nebyla pro mě tak niterná a smyslná, jak asi měla být zamýšlena. (10.10.2015)

„Až zostarnete, budete sa snažiť, aby ste neboli príliš veľké bremeno. Budete sa držať v úzadí, aby z vás ľudia nemali zlé pocity.“ „To je ušľachtilé. Ja by som to nezvládla.“ „Čo je na to ušľachtilé? Som iba zbabelec. Vy, mladí ľudia by ste nikdy nemali byť zbabelci. Ak chcete niečo urobiť, urobte to. Ak chcete niečo povedať, povedzte to. Ak chcete plakať, plačte. Starí ako ja už len zberajú omrvinky. Ale máte našu podporu.“ Japonské filmy majú v sebe neskutočnú poetiku. Zrodenie, život, láska, smrť, prepojené v jeden neoddeliteľný celok. Hoci film pomaly plynie, nenudí ale práve naopak pomalé tempo umožňuje divákovi naplno si vychutnať prepojenie ľudských osudov so silou prírody. Veľmi silne vyznievajú dialógy hlavných postáv, v ktorých sa snúbi životná múdrosť starých majstrov s dennou realitou moderného človeka. A tak dlhé pohľady do očí, som snáď vo filme ešte nevidela  (24.02.2015)

Superlativy se k tiché a neokázalé tvorbě Naomi Kawase nehodí, ale mám pocit, že jde o zatím její divácky nejvstřícnější a velmi sdělný film, který má jasně danou příběhovou linii, jasné téma a úžasné zpracování včetně výborné práce s hudbou. Sice jsou pro mě šintoistická symbolika, tradiční rituály nebo obsah písní v jejích filmech trochu neznámou, vždy je ale na plátně cítit přítomnost něčeho univerzálního, podstatného, emocionálně silného. Ne jinak je to ve Futatsume no mado, kde je hlavním tématem umírání, posmrtný život a taky láska v různých podobách, protože všechno spolu souvisí a film mimořádným způsobem tento východní přístup ke smrti (a životu) zprostředkovává - i když je to možná paradox, jeho sledování bylo navzdory tíživému tématu povznášející a obohacující. Zkrátka, je to jeden z těch mála ryzích filmů, který skutečně něco předává, kde má každý obraz své místo a kde vše míří nekompromisně k samotným kořenům smyslu života vůbec... (30.05.2015)

Celý film se nese v mysteriózním duchu a meditování o pomíjivosti života, proč umíráme, ale i o lásce. Kyoko a Kaito prochází právě fází života, kde si tyto otázky kladou, protože souvisí s jejich nejbližšími. Vše se vzájemně prolíná a moře se svými vlnami jen tiše, či bouřlivě přikyvuje. Já osobně jsem mírně rozpačitá a asi bych Still the water nedoporučovala každému. Pokud budete v rozpoložení, kdy budete mít chuť rozjímat o smyslu života a posléze o tom filozofovat, pak to bude pro vás možná to pravé. Ale záběry pod mořskou hladinou a nebo letecké na nádhernou, zalesněnou, hornatou krajinu byly strhující. (21.05.2019)