Osem hrozných

Velký tarantinovský revival a po dlouhé době film, za který by mi nebylo líto zaplatit vyšší vstupné (ještě raději bych jej ovšem dal za projekci ze 70mm kopie). Tváře známé z předchozích filmů, návrat ke komornímu „whodunit“ pojetí Gaunerů (přestože epické ustavující záběry a nápadité využívání členitosti prostoru vyniknou nejlépe na velkém plátně), odkazování k vlastnímu univerzu (tabák Red Apple), členění do kapitol (které kromě rytmizace vyprávění slouží k odtajňování nových informací a přesměrování diváckých očekávání), nechronologická organizace vyprávění (nerozbíjející film, ale přispívající k jeho celistvosti), vizuální i motivické odkazy ke spaghetti westernům (Jackson stylizovaný jako Lee Van Cleef) nebo westernům Johna Forda, stejně jako ke (slapstick) splatterům nebo Carpenterově Věci, variování vyprávěcích schémat z blaxpoitation nebo samurajských filmů, nikoli jednotlivé scény, ale skoro celý film založený na čekání (nás a postav) na to, co se stane (a když se konečně něco stane, provokativně přichází – v roadshow verzi – přestávka, po které následuje flashback s godardovským autorským komentářem) a zda se v závěru ukáže, že spolu některé postavy byly propojené i jinak než řetězem. Právě neustále oddalování akce a dialogické natahování scén akce prostých, jimž trpělivost svých diváků rád pokoušel již zmíněný Godard (viz výsostně retardační scéna z U konce s dechem s Belmondem a Sebergovou žvanícími v hotelovém pokoji), dělá z Osmi hrozných unikátní film nejen v kontextu současné hollywoodské produkce, nabízející diváckou satisfakci mnohem rychleji, ale i Tarantinovy tvorby. Sadisticky dlouhou předehrou není jen první polovina filmu. Různé zdržovací taktiky režisér uplatňuje od začátku do konce a ještě postavy nechává, aby na to provokativně upozorňovaly (Let’s slow it down). Bez ohledu na množství rozpoznaných (sebe)referencí jde o mistrně napsaný a zahraný film, v němž do sebe nakonec vše elegantně zacvakne, jen to záměrně trvá déle než by bylo třeba, a který by jen zdánlivě fungoval stejně dobře jako divadelní hra (své divadelní aranžmá si film uvědomuje a s chutí jej tematizuje). Většina postav hraje nějakou roli a film velký díl svého napětí těží z nevědomosti postav/diváka, kdo tahá za který konec provazu. Přestože prolhané svině jsou v zásadě všichni (kdo není, dlouho nepřežije), vaše sympatie se budou neustále přesouvat od jedné postavy k další podle toho, co vám o ní Tarantino prozradí. Stejně velký podíl na dynamice filmu jako minuciózní redistribuce moci (tkvící nejen v tom, kdo má v ruce nabitou zbraň, ale také v tom, kdo co ví – viz celá čtvrtá kapitola) mají rychlé dialogy, energické herectví a pohyb kamery (vedoucí naši pozornost k důležitým motivům), nasvícení, přeostřování, práce s hloubkou (výškou a šířkou) prostoru nebo střih (zohledňující, kdo se na koho a jak dívá). Osm hrozných by ještě víc než Nespoutaný Django chtělo být politickou alegorií ve stylu podvratných counterculture westernů ze 70. let, upozorňující nepříliš citlivými prostředky na paralely mezi rasismem a kapitalismem. Doslovnost ideologické roviny filmu (hlášky jako „Když mají černí strach, bílí jsou v bezpečí“, rozčlenění baru na jednotlivé americké státy) kontrastuje s mnohem jemnějšími prostředky, jimiž Tarantino vyvolává napětí, vytváří stísňující atmosféru nedůvěry a sděluje podstatné informace o tom, kdo je čí spojenec nebo nepřítel. Přesto jde o znamenitou alegorii, podávající velmi znepokojivý a ne zcela jednoznačný komentář k různému pojetí práva a spravedlnosti. Tarantino natočil extrémně nihilistický western, který zdárně vytváří ovzduší doby, ve které lidi sjednocuje hlavně nenávist vůči společnému nepříteli. Především ale oplývá vypravěčskou obratností nejlepších románů Agathy Christie. Věřím, že stejně jako ony, také Osm hrozných bude s postupem času jenom zrát. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, Triple H (08.01.2016) (menej) (viac)