Recenzie (1)
Myslím, že mám za sebou snad nejdelší film, jaký jsem v životě kdy viděl, nicméně těch čistých 5 hodin vážně stálo za celkový sugestivní zážitek. Jen málokdy se podaří, aby se v rámci kriminálního žánru spojila tak svébytná umělecká poetika (s často dlouhými komorními scénami a záběry, které však mají vždy co sdělit nebo minimálně prohloubit emoce), stylová atmosféra s úžasně temným barevným vizuálem (zejména v nočních a zimních scénách) a současně tak komplexní náhled do minulého života zavražděné oběti i okruhu všech zásadních jejích blízkých v detailně předkládáných flashbacích a neustále přítomná hluboká psychologie. To zvláště u hlavní postavy pátrajícího vyšetřovatele, skvěle ztvárněného filipínským hercem Joelem Torrem. Nejen rozsáhlá délka byla využita ze strany režiséra k opravdu mimořádnému počinu, který ke mně (až do mě) silně v mnoha scénách doslova pronikal. A protože Lav Diaz viditelně nechce, aby tak dlouhý film stál ve finále na otřepaném typu pointy s odhalením vraha ústřední oběti, celé rozpletání událostí před vraždou a mládežnické party s drogovou závislostí využívá postupně k tomu, aby nabízel divákovi bohatý exkurz do života filipínské menšiny v USA. Rozsáhlé vyprávění připomínající mnohavrstvý román se spoustou odboček, včetně nočních můr a snových výjevů v mysli vyšetřovatele, se přitom za 5 hodin vůbec nerozpadne velkému soustředěnému vypravěči pod rukama a jen výjimečně (až v poslední hodině) stihlo sklouznout ke scénám, kdy jsem se už nad rozvláčností mírně ošíval. Procházka temným případem po Batang West Side od jednoho tragického nálezu přes návraty do minulosti, až do hlubin nitra samotného detektiva, to byla však nesmírně poutavá... a přestože se posledních 20 minut zpočátku zdá jako nadbytečný bonus, nakonec plně odhalí tu nejbolavější ránu pro diváka, který si našel „vztah“ a vydržel až do konce. // Na odlehčení: "Myslím, že karaoke znamená pro Filipínce budoucnost!" [90%] ()