Macbeth

Macbeth mě konečně přinutil podívat se na kinematografii poněkud obšírněji. Dovolte, abych se s vámi podělil o závěry mého bádání. Nejprve jsem si filmy jako takové rozdělil na dva základní druhy. Na ty, kterým rozumím a na ty, které nechápu. První druh si necháme na příště, tam je to vcelku jednoduché; čtyři nebo pět hvězd a je vymalováno. Větší hlína je s druhem číslo dvě. Ten se totiž dá rozčlenit dále, a to až na tři poddruhy. Na film, kterému nerozumíte, protože je němý. Na film, kterému nerozumíte, i když je mluvený, protože je mluvený cizím jazykem. No a pak tu máme poddruh Pepincovy noční múry - film, který je mluvený, navíc má titulky, ale vy stejně rozumíte akorát tomu, že když se na konci rozsvítí v sále, máte se zvednout a vypadnout na chodbu. Macbeth je krásná ukázka toho, jak to vypadá, když si přečtete film a víte z toho prdlajs. (21.11.2015)

Ze všech filmů, které jsem loni minul v kině, nejvíc lituji Macbetha. Čím je Valhalla Rising pro seriál Vikingové, tím je toto pro Last Kingdom - stejně dokonale audiovizuálně podmanivé, jen toto navíc stojí na kvalitním a nesmrtelném příběhu. A navíc je to libozvučné lingvistické porno mezi středověkými řezníky. 9/10 (13.02.2016)

Bohudík za každou filmovou adaptaci stokrát převyprávěné legendy, která nejde cestou divácky atraktivního, "realistického" originu. Místo odkazů k současné společensko-politické situaci a "vědeckého" vysvětlení nadpřirozených jevů, k čemuž se uchyluje např. úmorný Exodus, přichází Macbeth s básnickou shakespearovštinou a vysokým důrazem na stylistickou expresivitu. Pokud se v některých rozpačitých reflexích filmu zmiňuje, že se návrat k tradici neslučuje s moderní, snyderovskou post-300 stylizací, podle mě to není pravda. Obě polohy spolu naopak dobře ladí, protože každá svým způsobem přispívá k výrazně uměleckému pojetí snímku. U dialogů není tolik důležité to, že posouvají děj (který řada lidí zná), ale že mají silný poetický rozměr. Taktéž styl se přiliš nepodřizuje požadavkům vyprávění, ale pomáhá expresionisticky dotvářet vyznění scén, slouží k charakterizaci postav nebo má ryze uměleckou funkci. Nejde přitom jen o kontrastní, mohlo by se zdát až manýristické zacházení s barevnými kontrasty, ale třeba i o subtilní práci s kostýmní detaily. Takže když Lady Macbeth svádí manžela na scestí, její vlasy jsou po stranách stočené jako klubka hadů a v pozdějších fázích Macbethova šílenství už volněji rozpuštěné. Audiovizuálně jde o jeden z letošních nejpůsobivějších filmů. Jsem zvědavý, jak si tentýž tvůrčí tým poradí s Assassin's Creedem - takovéhle pojetí by videoherní adaptaci slušelo. (02.12.2015)

Docela dobře jsem nechápal, proč tam tvůrci tolikrát vecpali motiv konce rodu, smrti následníků a tím vlastně pozměnili vyznění filmu, kdy se Macbethova touha po moci stává jen jedním z motivů jeho duševního magorismu první třídy (viz. scény s mrtvými dětmi, které Shakespeare rozhodně nenapsal, maximálně tak zmínil), ale pravda je, že je to na druhou stranu docela osvěžující, obzvlášť vzhledem k tomu, že tahle adaptace používá archaické, těžkopádné dialogy věrné předloze, což je pro mě rozhodnutí rozporuplné, protože na pár místech ty dialogy prostě smysl nedávají, protože odkazují k výjevům, které se do filmu nedostali. Co za to ovšem stojí je vizuální ztvárnění, které dokáže z herecky dobře natočených scén udělat něco... No prostě super, chápeme se? Dokonce tak, že to dokáže napravit i mizernou práci s choreografií v úvodní bitevní scéně (žádné štíty, žádná kopí... Vážně?). Asi bych ocenil, kdyby tam různé hrátky s kamerou a barvičkami byli častěji, takhle celý film de facto jen rámcují, ale i tak je to skvělé. Kurosawovo Krvavý trůn se mi přesto líbil víc (20.08.2016)

Pro koho byl vlastně Macbeth natočen? Znalec v něm žádnou nadhodnotu oproti originálu nenalezne, naopak bude utvrzen v tom, že jeho správné místo je v hledišti divadel. Méně obeznámenu divákovi se zde také vřelejšího pojetí nedostane. Akorát skalní fanoušci herců by si při pohledu na výborné obsazení mohli přijít na své. Nová verze slavné hry totiž nepřináší rychlejší tempo ani originálnější pojetí. Jedinou změnou je, že velkodušné rozhovory postav vyměnily prostředí divadla za reálie skotské vysočiny. Shakespeare je náročný už sám o sobě, tak nechápu, proč je ještě natahován dlouhými zpomalenými záběry na sychravou krajinu či tváře zdeptaných herců. V konečném součtu se proto jedná o skvěle vypadající drama, které však všem zúčastněným od diváků po Macbetha přináší jedině utrpení. (29.01.2016)