Vzájemná důvěra

Marie hledala duši, která ji zachytí, až bude padat z betonové hradby. Z vejšky na znak a prásk! Matt nehledal nikoho. Holka mluvila a mluvila, až mezi matčiným šikanováním a zjištěním, že čeká bytost, našla onu nepříčetnou duši, která nejenže ji zachytila, ale celkově ji protočila vzhůru nohama a dala šanci ukázat se. Vzájemná důvěra je úžasná. Ať už mluvím o tomhle filmu nebo tak nějak...no prostě životně. Chápete? Je tam smůla, která se lepí na paty, špína světa..snad i životní moudra? Spletitá, životní cesta je úděl každýho z nás. To jsem si nikde nepřečet, to vím sám od sebe. Z oslnění a smutku, kterej mě občas přepadl, že jim nemůžu helfnout, mě napadlo, jak moc byl svět na hlavu, když mladičkou Adrienne Shelly nenechal ani pořádně se nadechnout. Z úcty k této mladé herečce, která byla světluškou filmu, posílám tam nahoru vřelej dík... (02.03.2010)

Stačily mi tři filmy z let 89-92 a mám jasno, že Hartley > Jarmusch. Zvláště, když ten ve stejném období točil pro mě nezajímavé, chladné a ještě k tomu povídkové Tajuplné vlaky a Noci na Zemi. První polovina je zábavnější druhé (zejména úvodní scény jako čištění koupelny nebo svěrák jsou top-notch), ale i tak skvělá věc, narvaná říznými dialogy a situacemi jako vyseknutými z reality. "Family is like a gun. You point it in a wrong direction, you´re gonna kill somebody." (14.12.2020)

Tohle je tak podivný film, ale celkem snadno se vám dovede dostat pod kůži postavami, které jsou tak nějak dobře napsané, realistické, ale přitom karikované. Není to třeskutá komedie, ale přesto je to celé tak hezky postavené na hlavu, že se prostě musíte smát. Anebo od filmu odejít znechuceni. Já jsem se bavil. (19.02.2016)

RESPECT + ADMIRATION + TRUST = LOVE (?). Klasický Hartley v nejlepší formě mixuje humor s depresí a na místo nějaké precizní charakterové studie nebo katarzního „dějáku“ se soustředí na nevtíravě jemnou výpověď navlečenou na typicky americké vyděděnce (hloupá těhotná holka a nas*raný mladý muž), lehce absurdní stylizaci a především jeho typicky rychlé, ostře řezané a až muzikálně rytmizované dialogové výměny. A taky je to dobrá legrace, s typy jako dominantním tatíkem chorobně háklivým na špínu nebo jeho synem (hrdinou), který si nakumulovanou zlobu ventiluje rozdáváním přesně mířených ran do žaludku, zavíráním hlavy nadřízeného do svěráku a nošením ručního granátu. (09.04.2005)

Nevím, komu se HH upsal, aby svedl točit takovéhle filmy (první komentář/kompliment jsem složila u Simple Men, dodatek pak u snímku Ned Rifle, viděla jsem ale celou řadu jich - až na to, že Hartleyovy filmy řadu netvoří, je to předivo, vzájemně propletené a dourčující - i tady, u filmu, který se do tri/tetralogického kompletu Henry Fool-Fay Grim-Ne Rifle neřadí, se alespoň autor knihy Člověk a všehomír jmenuje Ned Rifle - což je milý, vtipný detail, laskavě připomínající, že všechno vzájemně rezonuje a cosi niterného a privátního zrcadlí), jisté je, že musel slíbit, že v každém snímku někdo pronese větu "Drop dead!" Baví mě to, pro sebe filmům Hala Hartleye začínám říkat "bujóny", jsou výživné, hutné, přitažené, chutné, oblažující a esenciální - ozdravné. *~~ (24.09.2015)