Alphaville

Godard nebude můj oblíbený režisér. Tento experiment je snad jen hračkou pro extravagantní a sexistické fajnšmekry. Nic rozumného a smysluplného jsem v tom nenašel. Je pravda, že jsem to vydržel něco přes hodinu, ale i to byl na mě slušný výkon. Maximálně je v tom zajímavá kamera a sem tam architektura v interiérech, ale to je vše. Víc než hvězdičku si to ode mě nezaslouží. (27.01.2012)

Godardův Alphaville je multižánrovým pastišem, koneckonců, jak je to u Godarda zvykem, avšak (subjektivně řečeno) je v něm možno vidět více cinefilního materiálu. Tento pocit se vkrádá důvěrně známým „kopírováním“ prvků z filmu noir, jehož stylistickou stránku umně Alphaville využívá (a čímž pobízí i k vnímání filmu jako nesmělé parodie). Podobnosti vůči filmu noir lze spatřit jak v hlavních aspektech filmu: hlavní hrdina Lemmy Caution jako drsný detektiv upomínající na hard-boiled školu (a dokumentuje tím i Godardovu zálibu ve filmech klasického Hollywoodu) nejen svým výzorem, ale i v postavě Anny Kariny lze vynajít kontury klasické femme fatale. Inklinace k filmu noir je zvýrazněna i v detailech: podobná hra se stíny a světly v chodbách a na ulicích chladně nepříjemného města Alphaville, které většinu času dává najevo znatelné kontrasty. Zdá se, že i samo město vyvolává zvláštní pocit genia loci ve fikčním světě. // Vyhledat ale prvky filmu noir by bylo, obzvláště v Alphaville, poněkud krátkozraké. Godard využívá i jiných žánrů a jakkoli by se mohlo zdát, že to přispívá k roztříštěnosti, Alphaville se stává různorodou hříčkou, která přebírá několikero žánrových konvencí. Ze všech si ale vybírá jen okrajově: více než sci-fi je film podobenstvím o zvrácené společnosti ve světě bez citu. Alpha 60 je tak jakousi variací na Velkého bratra: centrální počítač podle něhož se všichni orientují a který svým démonickým, z útrob vycházejícím, hlasem dává světu neobvyklou intenzitu. Jako cizinec pak působí Lemmy Caution. Alpha 60 není schopný rozpoznat jeho myšlenky a zdůrazňuje tak rozdíl mezi oběma světy v Alphaville. Vyhledat v tom lze rozpor právě mezi lidstvím, reprezentované vetřelcem Cautionem, a chladným „anti-lidským“ městem, kde vládne tvrdou rukou neporazitelná logika. Od pravidel Alphaville se tak odvíjí i další (sub)žánry, které jsou pouze v náznacích. Vztah mezi Lemmym a Natachou reprezentuje linii romantického příběhu, Lemmyho odpor je náznakem gangsterky (či filmu špionážního; resp. zmíněného filmu noir). Ač si přebírá Alphaville různorodé znaky a je podobně „godardovsky“ hravý, je především atmosférickým dílem, u něhož lze velmi dobře hledat druhotné významy a zároveň se nadšenecky opájet nad jednotlivými aspekty stylu. (13.01.2012)

Klasika. A keď si predstavím, ako som sa kedysi nudil pri BLADE RUNNEROVI, ani sa nečudujem nízkemu hodnoteniu ostatných. Godard totiž narába s kvázi detektívnym a noirovým príbehom rovnako voľne ako so sci-fi zápletkou. Skôr mu ide o myšlienky a pár zaujímavých postupov, ako rozprávať príbeh, než o jednoliate dielo. Tak trochu si myslím, že toto je presne ten starý typ klubového artfilmu, kde je dobre si najprv vypočuť (prečítať), o čom film je a o čo sa v ňom (pravdepodobne) režisér snaží, a až potom si ho pozrieť. Na prvý krát som tiež trochu tápal v jeho nejednoznačnosti, kým som film dokázal uchopiť... Bez tohto filmu by okrem Scottovho majsterštiku zrejme nevznikol ani skvelý a podobne temný SMRTIHLAV... (03.02.2017)

Unikátní film se zajímavou kamerou, noirovým oblekem, parodickým nádechem a temným poselstvím budoucnosti. Svět je ohrožen technologickým pokrokem zneužitým v nastolené diktatuře, která má svoje odkazy k nacismu. Necitelná logika a slepá poslušnost jsou atributy obyvatel města, či planety Alphaville. Vše je řízeno a kontrolováno technickým týmem inženýrů. Jakýkoliv cit, emoce, umění, či otázky jsou zakázány. Nepřizpůsobiví jsou nemilosrdně a masově likvidováni při dekadentních bazénových slavnostech. Tajný agent vnějšího světa Lemmy Caution (dobrý Eddie Constantine) je tvrdý chlapík, který jde nevybíravým způsobem za svým cílem. Jeho drsnost je jeho největší zbraní, kterou své protivníky stále překvapuje. Jeho cílem je zničení řídícího počítače diktátorské totality a vedoucího představitele tohoto krutého zřízení, založeného na nenávisti všeho lidského. Natacha von Braun (dobrá a zajímavá Anna Karina), dcera vedoucího představitele diktátorské moci, se postupem času mění ze zastánkyně systému v pochybující křehkou ženu, která si začíná uvědomovat existenci a přítomnost citů a emocí v lidských bytostech. Že život bez těchto projevů lidskosti, není životem. Že život je něco víc, než je jím neustále předkládáno. Z dalších postav: tajný agent Henri Dickson (Akim Tamiroff), podléhající destruktivnímu působení totalitní diktatury, profesor Leonard Nosferatu, nově von Braun (Howard Vernon), vrcholný představitel mstící se prostřednictvím vyspělé technologie na lidech, šéf inženýrů (László Szabó), seznamující agenta se závěry superpočítače, a svůdnice třetího stupně Brigitte (Christa Lang), neodbytně se snažící vykonat svůj pracovní závazek. Nesnadná poezie o střetu svobody a diktátorství, o střetu lidských citů a technického pokroku. Je stále potřeba věnovat se lidskosti a nespoléhat se jen na chladný technický pokrok, díky němuž všechno lidské ochlazuje. Láska je více než chladný kalkul, umění je více než technická vymoženost, svoboda je více než slepá a navíc bojácná poslušnost, humanismus je více než touha po moci a vládnutí! (27.06.2012)

Připomnělo mi to podobně antiutopistický Godardův segment s povídkového filmu Rogopag, kde si autor prozkoušel, jaké to je pouze popisovat, naznačovat, na plné obrátky rozproudit diváckou fantazii... - a nakonec neukázat vůbec nic. V případě Alphaville sice vidíme o něco více, ale stejně se vkrádá nepříjemný pocit, že nám je cosi zatajováno. Agent Lemmy Caution zkrátka není tím nejlepším průvodcem a rozhodně všechno neví. Nemůžu si pomoct, ale právě ten zmatek a nejistota mě na tomto Godardově filmu tak pozitivně dráždí. Permanentní pocit, že někde za rámem nebo mimo interiér se děje cosi důležitého, podněcuje fantazii neobyčejně dobře. Asi by bylo poněkud laciné si stěžovat na autorské hry (škodolibé podivnosti), tu zábavné, tu méně. Hlavní je však Godardova dravost prvních let, zde v dokonalé syntéze s vlivy, které tehdy ještě přiznaně obdivoval. Inu, krásná doba, zasloužila by zredukovat na současnost... (20.08.2009)