Vojna o planétu opíc

Vyplatilo se nečekat klasickou válku. Poslední Planeta opic pomalým tempem směřuje ke svému vrcholu a v náznacích nás odkazuje na prapůvodní film. Já sám jsem byl s rychlostí spokojen a občasné povyražení v podobě krátkých akčních sekvencí mě stále drželo. Hudba je skvělá (opravdu je až s podivem, že stejný skladatel má na kontě průměrný soundtrack Spideyho Homecomingu) a opice opět dovedeny do nejvyšší dokonalosti. Navíc přibylo mnoho aspektů z jejich společnosti a člověk jako takový byl prvně plně upozaděn. Při přechodu na základnu však film lehce ztratí tempo (ano, opravdu), za což asi Woody úplně nemohl (neviděl jsem tam prostor dělat s postavou něco jiného). V této pasáži jsem hodnocení viděl na 4 hvězdy, nicméně závěrečná akce a "Bad Ape" vedoucí opice ze zajetí film vrátila na vrchol. Za sebe tedy hlásím celkovou spokojenost. Zakončení trilogie tak, jak má být. (24.07.2017)

„HISTORIE LIDSTVA SMĚŘOVALA K TOMUHLE OKAMŽIKU…“ /// Válečný drama s útokem na opičí emoce… Tahle trilogie postupně spěla k dramatickýmu vyústění, ovšem překvapilo mě, že dostanu regulérní válečný drama, který, nepatřit do opičí ságy,by mohlo bejt klidně vo Dánech, Norech… (Možná přeháním…) Filmařina moc dobrá, upoutala hudba a dramatická nálož, kterou tenhle film ukrejval (- včetně protahování záběrů). Spokojenost ano, ale taky vnitřní rozpolcenost. Chtěl jsem prostě víc! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1963 napsal Pierre Boulle, neznám. 2.) Serou mě opice. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ ** (17.07.2017)

Apokalypsa (strukturou, "záporákem" i až otravně častými vizuálními odkazy) naroubovaná na finále trilogie, které zase roubuje veškeré linie, postavy a motivy na původní Planetu opic skrze rozervaný vnitřní boj o Ceasarovu duši. Ano, je to značně šroubované a jakkoli o žádné conradovské Srdce temnoty v opičím podání nejde, tak výsledná "Ape-pocalypse Now/opičí Logan" je až překvapivě utlumeným snímkem prostým akce (není tu válka a i označení půtka je příliš nadnesené; tohle je Most přes řeku Kw... Planetu opic), kterému mnohá nepopiratelná "ale" (lidé jsou bez výjimky hlupáci, délka neopodstatněná, tempo nevyrovnané, deus ex machina finále) projdou díky fungujícím emocím, strhujícímu Serkisovi, uhrančivé první polovině a "neviditelným" CGI efektům, které tu nejsou pro efekt. (12.07.2017)

Třetí opičí příběh z nastavené laťky rozhodně neklesá a představuje tak důstojné zakončení téhle (pro mě trochu překvapivě) povedené trilogie. Osudovost je cítit ve vzduchu, a i přes všechny útrapy, které komunitu lidoopů v čele s charismatickým Caesarem potkávají, je tak nějak patrné, že se čas lidí chýlí ke konci. Právě tahle atmosféra udrží pozornost i v první polovině, která je nečekaně pomalá a rozvláčná, aby připravila pozice pro očekávaně epický závěr. Z poslední třetiny sice možná šlo vytřískat trochu víc, přesto se okradeni cítit nebudete a takhle komplexní zážitek blockbustery obvykle nenabízejí. Pro fanoušky předchozích dílů samozřejmě povinnost a kdo se bál, že tomuhle ambicióznímu oprášení legendy dojde časem dech, může být v klidu. Opice jedou! (16.08.2017)

Potřetí a vůbec nejlépe. Vojna o planétu opíc je ani ne tak strhující jako spíše procítěné veledílo mého oblíbeného režiséra Matta Reevese, které v každé scéně a vůbec jednotlivém záběru lahodí oku a umně dokazuje všem v Hollywoodu, jak se mají dělat remakové trilogie. Michael Giacchino vstal z mrtvých, jelikož kromě toho, že zvučí snad každej druhej biják, tak mě v dohledné době nechal smlsnout si na ozvučení, které zřejmě nebude extra samostatně poslouchatelné, ovšem v korespondenci s tónem filmu jsem už dlouho neslyšel tak přesně dolíhající hudební doprovod. Ač ve své podstatě naprosto minimalistický, i díky střihu zvuku zkrátka přesně padnoucí jako jmenovka na uniformě čerstvě břitvou oholeného Woody Harrelsona. Jeho plukovník McCullough nejenže v první scéně, i díky líbivým zpomalovačkám, neuvěřitelně vytlačí oči z důlků, ale i ve všech svých scénách z něj čiší ona zarputilost, nenávist a neuvěřitelná porce charismatu picnutá testosteronem a nedovedu si představit větší hrozbu, která by Caesara v jeho nejspíše posledním boji za nezávislost mohla potkat. V souvislostí s ním samozřejmě ani napotřetí nelze opomenout motion capture boha Andyho Serkise, který díky fanboyům z novozélandské Wety dokázal nejen klasicky a bez poznání rozpohybovat naštvaného opičáka, ale i mu dodat ještě více emocí a jeho scény s jednou tajemnou holčičkou mě naprosto strhly. A ač bych zde rád rozebral jednotlivé scény (bez spoilerů to prostě nejde), tak jen lehce navnadím na finále, která mě obecně ve filmech příliš neuspokojují, jenže zde je to zpracováno tak odlišně a svěže, že jsem se zkrátka nenudil ani minutu. V některých pomalejších pasážích už zbýval jen pomyslný krůček na tenkou hranici zdlouhavosti, ovšem Reevesovi se v mých očích povedlo tuto mrazivou tenkou linii perfektně vybalancovat. I díky perfektním vtípkům Steve Zahna, kterého sice na plátně nepoznáte, ale jeho charakter si pravděpodobně budete pamatovat ze všech nových nejvíce. Válka je dokonána, jde se domů. Ještě je ale rozhodně o čem vyprávět. (12.07.2017)