Na vine sú hviezdy

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

První dvě třetiny filmu jsem věřila, že se obtížného tématu smrtelně nemocných (skoro)dětí a jejich pozůstalých Hvězdy nám nepřály zhostí s nadhledem, a přesto s citem. Dlouho se to daří - postavy jsou sympatické a vtipné, čistá první láska ústřední dvojice je prostě k sežrání (i když nereálná - žádný osmnáctiletý hoch není tak úžasný a romantický jako Gus). Jenže ke konci mě film začal emocionálně ždímat, a to já nesnáším. Vyloženě je mi fyzicky nepříjemné, když mě film nutí brečet. Prostě to k divákům není fér - takže body dolů. Objektivně ale docela fajn neobvyklá romance, která vás vezme na emoční horskou dráhu. (03.06.2014)

Je to takovej ten film, ve kterém se dva krásní mladí lidé v terminálním stádiu rakovinu poprvý políbí v muzeu Anny Frankový (!) a ostatní návštěvníci začnou spontánně tleskat. První lidi v sále začali nahlas brečet po deseti minutách, což je asi novej rekord, za stoprocentně podbízivý dojáček to ale úplně označit nechci. Na to Shailene občas až moc trefně hejtuje "rakovinové podpůrné skupiny" či vrstevníky posedlé "tisícem lajků" a některé situace nemají to nejvíce očekávatelné sladkobolné vyústění. 60% (03.06.2014)

Od filmu jsem očekával, že bude plačtivý, smutný, tragický, močopudný (chtělo se mně u něj chcát), předlouhý, předvídatelný a zamilovaný. A můžu napsat, že i takový byl. Jenže neplánovaně vyvolal spekulace o mé inklinaci k fetiši. Sám netuším, zda představa, že píchám holku s hadičkou v nose, je srovnatelná s píchotem holky s piercingem v nose. Když mě tato myšlenka náhle přepadla, až do konce filmu jsem se bál, abych v něm nenašel odpověď. Chtěl jsem i nadále setrvat v bláhovém nevědomí. Sexuálních zkušeností přece jen pomálu, naštěstí jsem z toho lišácky vyvázl. A definitivně mohu prohlásit, že mně na smrt nemocné pacientky nevzrušují, amputované nohy se mně hnusí, a že píchat holku se zlomeným srdcem, což se mně v minulosti stalo, není totéž, jako obšťastnit holku v pokročilé fázi rakoviny, kdy nám bující metastáze u toho pějí rekviem. Neklid málem způsobil, že jsem si přestal všímat kvalit filmu. Než se párek z Rakovníku do sebe zamiloval, bylo vše dobře posazené. První jejich "lovískování" ovšem odneslo všechny kry originality i příjemně vtipného nadhledu, přičemž jsem už jen druhou polovinu vyhlížel, kdo si vytáhne Smrťáka Lohniského, a spustí se nějaký smutný song. Nebylo vůbec těžké identifikovat, kdo se z těch dvou titulek nedožije. Z dvojice na smrt nemocných milenců překvapivě lépe zahrál Ansel Elgort, což jsem nečekal. V jiných filmech nepředvedl vůbec nic. Shailene Woodley fakt horší, účes na nic, ale zase sám to odehrát nemohl, takže tam prostě byla. Willem Dafoe byl dobrá figurka, jeho ožralý spisovatel to rozjel, o zábavu se zase staral Nat Wollf. A určitě nepochválím dvouhodinovou stopáž. Ta je přepálená, občas bylo nemálo znát, že příběh nemá moc co vedlejšího nabídnout. Cestovatelská vsuvka v podobě cesty do Amsterdamu, na jejímž konci nás čekal frustrovaný spisovatel Dafoe, byla hodně křečovitá. A zobrazování esemesek v "dětské" grafice mohli vynechat. I přepečliví rodiče už mě srali. Nenadálý příchod pohrdavého Dafoe na pohřeb, to byl nejhorší scenáristický fail z celého filmu. Úplně to pokazilo auru kolem jeho zvláštní postavy. Vesměs film disponoval příjemným pocitem z blížící se smrti náctiletých, což se o každém filmu z podobného ranku prohlásit nedá. 8/10 (16.01.2018)

Romeo bez nohy a Julie jednou nohou v hrobě, citové vydírání par excellence. Čistá práce za pět hvězd. À propos, všimli jste si, že Hazel za sebou tahala v baťůžku ty bomby dvě? Jednu s kyslíkem, druhou natlakovanou samými klišé. Dvě bomby, dvě hadičky, do dvou nosních dírek. Tlačení na pilu všemi možnými dramaturgickými metodami, drsné dojení citů a to vší silou, obouruč, se stejnou vervou jako do temnoty odcházející Isaac prohmatával ňadra své holky Navěky. Smrtka v netradičním kostýmu - v kalhotách od pyžama, s ranním (už bůhvíkolikátým) drinkem v kostnaté pařátě, s cynickým úšklebkem se pohupující do rytmu příšerného švédského hiphopu. Brrr, ten byl! Za co, panebože, za co?! Příhodná tečka za naivitou mladé, leč vášnivé(!) čtenářky a dobrý odrazový můstek do hnusné reality života. Škoda, že Willem Dafoe nedostal víc prostoru ke své exhibici, k verbálnímu tangu jedovatého a krutě upřímného znalce otázek konečného života a nekonečné smrti. A nejstrašidelnější scéna filmu? Kdepak JIPka, pro mě to byl Patrick s kytarou a Ježíšem na koberečku. Kdysi totiž chytil raka do pytle, pročež už neměl světské starosti s láskou tělesnou a mohl se naplno věnovat bohulibé činnosti vedoucího podpůrné skupiny a všechny ty umírající mladé lidi vesele mlátit po hlavách klackem Boží lásky a povinného sdílení bolesti. Ten byl! Velice strašidelný kastrát, Ježíšův roztleskávač. Naproti tomu Romeo a Julie, zde Jednonožka a Dusivka, ti měli sympatické postoje k životu, umírání i k přežívání a jsem moc rád, že jsem je stihl v jejich krátkém životě poznat. P.S. Omluva za cynické hlášky v komentáři, ale za to můžou naši zamilovaní, Hazel a Gus, tenhle přístup k věcem tragickým jsem pochytil od nich! :-)) (05.06.2014)