V hlave

Radost ze smutku. Radost z animace. Radost z objevování nového světa. Postupné poznávání pravidel Rileyina vnitřního vesmíru (nejsdílnější je film v tomto směru ještě před úvodními titulky), zábavného tím, jak vypadá a k čemu všemu svou odkazuje (psychoanalytické metafory typu továrny na sny, moderní výtvarné umění, disneyovky z 50. let) je nenásilně zakomponováno do dobrodružného příběhu o vznikajícím přátelství. Legrační pády, napínavé akční scény, vtípky s „údržbáři“ mysli nebo blbnutí s Bing Bongem – který sice představuje "jarjarbinksovsky" otravnou postavu, ale tvůrci si to uvědomují – nejsou samoúčelné a pomáhají v zevrubnějším poznání Riley (všimněte si, nakolik je její identita určována hraním z podstaty velmi akčního a kontaktního ledního hokeje, který rozhodně nepředstavuje tradiční zábavu dívek z amerických filmů). Bavíme se tak paralelně dynamikou vztahů mezi postavami, tím, co se děje i tím, jak to celé funguje. Dění „uvnitř“ má přitom přímý vliv na dění „venku“ a vztahová i dějová linie jsou tak zdvojeny, takže je stále čemu věnovat pozornost a nehrozí, že by filmu spadnul řetěz. Své opodstatnění má skutečnost, že ani jeden z paralelně běžících příběhů nenabízí tradičního padoucha. Řešení dívčiny vnitřní emocionální krize netkví v překonání/odstranění překážky, ale v jejím akceptování za součást vlastní osobnosti (totéž v dospělé verzi jsme nedávno viděli v Divočině). Málokterý americký, natož americký animovaný film, si kdy dovolil takto zpochybnit materialisticky orientovanou ideologii individuálního štěstí a tvrdit, že bychom si měli vážit i negativních emocí (nikdy nevíte, kdy vám zlost proměněná v letlampu může zachránit život). Pocit štěstí zde oproti většině feel-good žánrovek není cílem a řešením, ale pouze prostředkem k nalezení vnitřního klidu. Ten přitom nevyplývá výhradně z vlastních rozhodnutí jednotlivce. Jak si Riley uvědomí díky vzpomínce na hokejovou prohru následovanou utěšováním rodičů a povzbuzováním kamarádů, radost a smutek nejlépe spolupracují tehdy, máme-li se komu svěřit. Jak si ve skutečném životě často uvědomíme až zpětně, mnohem později než Riley, štěstí jsou ti druzí (a peklo též, ale o tom v nějakém jiném filmu). Díky tomu nová pixarovka promlouvá ke všem generacím, aniž by byla na okamžik návodná a okatě nás poučovala, jak správně žít. Přesto nedokážu odhadnout, nakolik si film tematizující (a velmi nápaditě vizualizující) nostalgii za dětstvím, užijí děti. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků. Ano, byl jsem dojat. V tomto případě to ale nevnímám jako své podlehnutí citové manipulaci, nýbrž jako důkaz toho, že film bezchybně fungoval na všech úrovních a dovedl mne přesně do toho emocionálního rozpoložení, o něž tvůrci usilovali. 85% (26.07.2015)

No to bych si vyprošoval, aby když jdu do kina na 3D film pro malý smrady, tak aby byl sakra dobrej! Kdybych měl paměť jak čtyřjádrovej počítač, možná bych si vzpomněl, kdy naposled mě Pixar takhle potěšil. Protože mám ale rozhodně blíž k děravýmu hrnci nezbejvá mi než doufat, že tentokrát mě znova potěší dřív, než stihnu zapomenout tohle. Jo a taky si nepamatuju, že by mě někdy předtím rajcovala animovaná holka. Měl jsem z ní sice Radost, ale asi bych spíš potřeboval, aby už byl zase víkend... PéeS: Konečně chápu, proč mám tolikrát za den pocit, že mi v palici jezdí nákladní vlak a naráží do bowlingovejch koulí. (10.08.2015)

Strašně se mi to líbilo. A žehnám originálu, s dabingem bych si to asi tak neužil. Moc zajímavý nápad, vizuálně krásně provedený. Ano, Inside Out trpí trochu patosem (která Disneyovka ne?), ale příběh pěkný a spousta a spousta momentů k slzám smíchu. Snad všechny mozkové fazole, sny, pohledy do hlav ostatních (hlavně tedy kočka, kluk a rodiče u večeře), vysávání vzpomínek... Hned po titulkách bych si to střihnul znovu. A určitě tak v budoucnu ještě udělám... 100% (15.09.2015)

No, nápad je to originální (zvlášť pokud neznáte sérii Byl jednou jeden život), ale nemůžu si pomoc, místo toho, aby tu Pixar jel na plný plyn, jede jen na dvojku. Jediná postava, která je vícerozměrná a schopná, je Joy/Radost (to aby děti pochopili, že Radost je nejdůležitější a nejlepší emoce), ostatní se většinu času chovají jako retardi. Tvůrci taky fikaně zvolili jako prostředí mysl prepubescentní holčičky, takže je jasné, že to to nejtemnější, co uvidíte, je strach z vysavačů a klaunů... a imaginárního přítele. Protože prepuscentní holčičky nemají ani tucha o sexu, nebojí se velkého světa kolem sebe, nemají stres z toho, co si o nich myslí kamarádky atd... Já vím, že tohle má být dětský film, ale od Pixaru bych nečekala, že všechno - navzdoru tomu, že holčička Riley se musí vyrovnávat s velmi stresující situací - bude tak hezky pocukrované. Líbilo se mi závěrečné "odhalení", že i smutek má v životě důležité místo, ale to už můj celkový rozpačitý dojem nezachránilo. Velký potenciál, ale promarněná šance. (04.09.2015)

Nadhodnocená hyper-ultra sra*ka, kterou jsem měl chuť po půl hodině vypnout. Pro mě jeden z nejhorších animovaných filmů, co jsem zatím viděl. Absolutně ošklivá a odpudivá animace, absence humoru je téměř neodpustitelná, zábavné to není ani omylem naopak se jedná o velmi depresivní záležitost, která potěší leda tak EMO a hlavně je to vyloženě pro děcka do 5 let. Strašné! Od odpadu mě dělí pouze ústřední nápad, kterému se věnovalo dohromady tak 10 minut. 10 procentní infantilní hovno, o kterém už nikdy v životě nechci slyšet. (23.02.2017)