Hlemýždí pevnost

Přestože je Terezce skoro čtyřicet let, žije, svobodná a bez dítěte, stále ve vesnici v Sedmihradsku, proslulé nedalekým hlemýždím hradem. Bydlí společně s rodiči, kteří se k ní chovají jako k přerostlému dítěti, a Dezsökem, rozvedeným, osamělým mužem, jehož lásku Terezka neopětuje. I ve svém dalším filmu je Zsigmond dokumentaristou obyčejnosti a lhostejně uplývající každodennosti. Napětí vztahu mezi rodiči a dcerou, její neschopnost vyvázat se a žít po svém navozují melancholickou náladu, která zarůstá do pohledů a gest osamělých hrdinů, do všech věcí života jedné maďarské horské vsi.

Venkovský dvorek se svými každodenními dramaty je kulisou stárnutí, které nezvrátí ani výlet ve starém autě, ani růže odložená na venkovské diskotéce. Zdálo by se, že kamera už nemůže být skutečnosti lidských životů blíž, než když nám takto prostírá všední dny jedné venkovské rodiny, všechny ty přítomné okamžiky, unavené a banální. Režisér svojí jedinečnou, úsporně plnou metodou nechce nic rozkrývat nebo naznačovat, jenom se totálně přibližuje člověku v jeho soukromém rozměru, člověku beze snů a očekávání, užívajícímu venkovské harmonie pevných bodů – dvoru, kostela a hostince – v krátkém oblouku mezi narozením a smrtí. Prostota a omezenost je základní rovinou netečnosti, jíž uplývá čas přežívání mezi dlouhými osamělými pohledy a prudkými hádkami u rodinného stolu. Aniž bychom si toho všimli, jsme už také uvnitř, izolováni filmem přestáváme toužit, v nic nedoufáme, ocitáme se kdesi za životem a už se nedokážeme vzepřít. (MFDF Ji.hlava)